"Paměť je výsadou blbých, chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet..."
Jan Werich
Dneska toho napíšu víc... a v několika příspěvcích. Protože... jsem jaksi neměla nějak chuť v průběhu těchto pár dní něco psát. Ale teď mi zase vynadala Nikitka, že už bych taky mohla něco kváknout. Ale já udělám víc než to... já budu klidně i bučet, mečet a štěkat!
Ve středu 21.5. jsem prodělala příšernou krizi. Nemohla jsem si vůbec zapamatovat otázky do dějepisu. Rozhodla jsem se, že si dám od dějepisu na chvíli pauzu a že bych si mezitím mohla zopakovat už naučenou češtinu spolu se ZSV. A hned při první otázce z češtiny jsem se zhrozila, jelikož jsem si nepamatovala ani slovíčko. Nic. Vůbec nic. Ještě jsem to nevzdávala a po projetí češtiny jsem se vrhla na ZSV. Tam to bylo ještě horší.
Normálně se mi chtělo i brečet. Brečet nad tím, jak jsem úplně blbá. Bombardovala jsem SMSkama Kivi... která mi pak napsala, ať už jí přestanu psát, že ji znervózňuju. Tak jsem teda začala psát Nikitce. Ta mě sice ujišťovala, že to zvládnu... Lidi, to je snad to nejhorší, co někdo může udělat, i když to nemá v úmyslu. Řeči o tom, že to zvládnete a že to bude dobrý - to je fakt hnus. To Nikitka byla v poho, ale rodiče... mě nejvíc dodělávali rodiče. Sice to je snad poprvé za cca 5 let, co mě fakt upřímně objali, či pohladili po hlavě, ve snaze mi pomoci - ale opak byl pravdou. Já z toho všeho byla fakt na prášky. Já jsem strašný stresmen, fakt jsem... ale nemůžu si s tím pomoct. Dokud není po všem, neuleví se mi.
Ve čtvrtek jsem nějak dojela dějepis a zopakovala si i ostatní 3 předměty. Pak jsem ty hromádky učiva od sebe odsunula co nejdále a už jsem je nechtěla vidět. Když jsem se chystala ke spaní (někdy okolo 22. hodiny), mamča mi řekla, že toho asi moc nenaspím a budu se určitě budit. Sice jsem tak 15 minut nemohla zabrat, ale pak jsem usnula a až ráno mě probudila mamča. Já vám spala jako miminko. Fakt. Ani jednou jsem se neprobudila.
Pak jsem se oblékla do slavnostního (bože, jak já nenávidím boty na podpatku), do tašky jsem si vzala jen anglické časopisy k matuře a vyjeli jsme. Nejdřív směr Slezská univerzita, protože jsme museli vyzvednout objednané chlebíčky (nutno podotknout, že já jsem z těch chlebíčků neměla ani jeden) a pak jsme vyrazili směr gympl. Přijeli jsme tam nějak okolo 7:15 - rodiče sice opět chtěli sedět a čekat v autě, ale já už to nemohla vydržet a řekla jsem, že teda už jdu.
V místnosti pro maturanty seděla už i Kivi a učila se dějepis. UČILA! Chápete to? Já si pro jistotu s sebou nic z maturitních témat nevzala, ještě bych zjistila, že jako fakt nic neumím. Mě tím Kivi příšerně znervóznila. Fuj tohleto! No, a v 8:00 jsem si šla tahat z otázku z angličtiny.
Angličtina
Jediný předmět u něhož si nepamatuju číslo otázky. Asi proto, že mě zrovna tahleta zkouška úplně zdeptala. Vytáhla jsem si otázku New York and Washington. Řekla jsem si, že je fajn, že jsem si vytáhla otázku, o které alespoň něco vím. Akorát že... atlas vám hovno pomůže, když máte mluvit o městech. Sice mi prof. Ostrochovská dala nějaký obrázek Manhattanu, kde bylo snad všechno nakreslené a jakou takous osnovu otázky... ale já byla úplně zmatená. Fakt. Slyšela jsem, jak Kivi mluví o svém tématu (Hobbies), jak tam vesele popisuje, co všechno pěstují na zahrádce apod., a myslela jsem, že umřu. Když jsem pak od potítka přecházela ke zkoušecímu místu, byla to asi ta nejdelší cesta, jakou si pamatuju.
Dosedla jsem, rozložila kolem sebe všechny papíry a čučela na přísedící prof. Brodovou. Měla jsem z ní docela strach, protože je to co...? Mrcha jedna zákeřná, ať už se tváří jakkoli. Začala jsem tedy hovořit o Washingtonu a po té o New Yorku. Zadhrávala jsem se, koktala... odmlčovala, pletla is a are... No prostě hrůza. A ani jedna ze zkoušejících mi nepomohla. Vůbec. To jim fakt nezapomenu. Hnus. Když jsem docházela z místnosti, připadla jsem si jako ten největší idiot. Hned jsem psala domů, že z toho mám špatný pocit.
Dalším předmětem byla čeština a tam jsem se modlila, abych si nevytáhla něco, o čem nemám ani páru - jak v literatuře tak v mluvnici.
Čeština
Vytáhla jsem si otázku číslo 23 - Kritický realismus a zkratky. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Celou cestu k potítku jsem mrmlala, že jsem zrovna Kritický realismus nechtěla. Proč? Protože naše češtinářka je vysazená na Rusy. A já ty Rusy TAK nesnáším. Já věděla, že si vytáhnu tuhle otázku. Sedla jsem si k potítku a přísedící prof. Nakládalová (shodou okolností ženská, se kterou jsme byli na zájezdě v Anglii a cosik jsme spolu zažily...) mi předložila taky osnovu a ukazovala mi, co všechno byhc měla zmínit. Já furt jako kolovrátek opakovala, že Rusama začínat nechci. Ujistila mě, že jimi začínat nemusím. Pak mi ukázala i nějaké úryvky, o kterých jsem měla říct, z jaké knihy pocházejí. Podívala jsem se na ni, jako bych snad měla umřít. Tak mi všechna díla poradila.
Nutno říct, že jsem v té češtině k autorům napsala snad všechna možná díla, na něž jsem si vzpomněla. A ještě celkem úhledně, což teda nechápu. Přešla jsem na zkoušející místečko a polkla. Začalo to tím, že jsem blbě zařadila pojem "kritický realismus" - nejdřív jsem řekal 18., pak 17. a až nakonec 19.st. Hned na začátku jsem udělala pěknou botu teda. A pak jsem hovořila o jednotlivých dílech autorů. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale já si těch obsahů děl zapamatovala nějak moc. U Růsu jsem ty informace tahala ani nevím odkud. Fakt mi to šlo. Já byla mnohem víc zděšená, než zkoušející. Akorát mě znervózňovalo, že mi naše češtinářka prof. Gajdošíková průpiskou ukazovala v mé přípravě, o čem mám mluvit teď atd.
Díky bohu jsem kecala tak dlouho, že jsem se moc nedostala k mluvnici. Jen se mě zeptali, které slovo z výčtu je podle mě odborný termín - řekla jsem, že algoritmus. A ty dvě tak vyjukly, že jsem sebou trhla. Prý se zrovna ta má otázka tahala tento týden strašně mockrát a já jsem jediná, která správně určila odborný výraz. Poté se mě už jen prof. Nakládalová zeptala na 2 knížky z četby. Italské listy od Čapka a Na západní frontě klid od Reamrquea (či jak se teď to jméno píše). Oddychla jsem si, protože tyto knížky jsme fakt četla - sice nedočetla, ale vím, o čem byly. Tak jsem je okouzlila a bylo to. Uff...
Třetí předmět byl dějepis. Dějepis. Tento předmět jsem si za ty 2 týdny natolik znechutila, že ho chci vidět až za hodně hodně dlouho.
Dějepis
Prvním překvapením pro mě bylo to, že jako přísedící nemáme Olinku, ale Gajdošíkovou. Zkoušející byl prof. Brzóska. Když jsem si šla tahat otázku, srdce jsem cítila až v krku. Vytáhla jsme si otázku číslo 16 -
Národní obrození a Průmyslová revoluce + ismy. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nemám něco jiného a na druhou stranu jsem se zhrozila, protože jsem věděla, že k tomuto tématu v atlase fakt nic nevyčtu. Už u potítka mě zkoušející totálně rozhodil, portože mi řekl, co všechno bych tam měla říct. A díky tomu jsem toho o NO strašně moc zapomněla, protože jsem začala uvažovat o tom, jak vysvětlím agrární revoluci.
Po Kivi opět přišla řada na mě. Já byla nervózní i za ni, jelikož jsem slyšela, jak se chudá plantá v počátcích našeho státu. Navíc mi odvahu nepřidalo ani to, že jednu holku Brzóska nechal z dějepisu rupnout. Tak jsem teda začala. Jenže... mě pan profesor nenechal skoro mluvit. Pořád se mě jenom ptal. Že bych ale delší dobu mluvila já? Ani náhodou.
Navíc v NO ani těch dat moc není.. jen pár, za to je tam hafo spisovatelů a knížek. Nějak jsme pak přešli k průmyslové revoluci, to jsem tam pak nějak mumlala... ani pořádně nevím co. A dokonce došlo i na mou seminární práci, W. Churchilla si přece nemohl nechat ujít. Když už jsem měla po dějepise, ten šutr z mého srdce spadl.
Posledním předmět měly být Základy společenských věd. V tuto chvíli mi bylo všechno už úplně jedno. Absolutně jedno. Říkala jsem si, že už bude konec a nemohla jsem se dočkat.
ZSV
Vytáhla jsem si otázku číslo 6 - Sokratés, Platón a Sociální psychologie. Je legrační, že zorvna když jsme Sokrata s Paltónem probírali ve škole a později z něj byl někdo v semináři zkoušený, říkala jsem, že bych zrovna toto téma chtěla při maturitě. Proč? Protože toho vím hodně. A štěstíčko se na mě usmálo a já si vytáhla zrovna tuto otázku. Přišla jsem k potítku a asi tak 2 minuty čučela z okna, protože jsem se ujišťovala, že jsem si fakt vybrala otázku číslo 6 a ne nějakou jinou. Uznejte, že by to bylo fakt blbý, kdybych psala něco o otázce, kterou jsem si nevytáhla.
Já měla ten list fakt popsaný a ke zkoušejícím jsem šla s lehkým srdcem, že tohle přece musím dát. A taky že jsem dala. Jak já perlila. Já mluvila tak spisovně, jak snad ani u češtiny ne. I když je pravda, že párkrát mi to tam ujelo... ale co... Zkoušející prof. Klupa měl sice pár záludných otázek - hlavně když začal filozofovat. A prof Kardošová mu hezky sekundovala. Ale já... já jsem byla fakt dobrá ^^ Musím se pochválit. Na druhou část otázky zbylo už jen pár minutek, takže díkybohu nezjistili, že jsem si o sociální psychologii všechno tahala někde z paty.
A na konci mi oba poděkovali. Já jim taky s takovým podivným oddechnutím poděkovala a oni se podivili, že jsem první, která jim poděkovala. Tak jsem opáčila, že jsem slušně vychovaná. Co po mně jako chcete? Vím, že jsem se chovala jako kretén! Ale je mi to totálně jedno. No a co? Hlavně že už to sakra mám za sebou, ne?
Pak přišlo ukončení a vyhlášení známek. Angličtina - 2, čeština - 1, dějepis - 2, zsv - 1. Sice mi chvíli trvalo, než mi došlo, co že to jako mám za známky a že mám vlastně vyznamenání. Mně to došlo, až mi to říkal předseda, že vyznamenání je moc pěkné. Pak jsem jen něco podepsala a bylo to potvrzeno - je konec! Fíha...
No a pak jsem šla celá rozjařená volat našim, že už je po všem a jak jsem dopadla. Potom jsem volala prarodičům... psala plno SMS, že jsem to zvládla a bylo to. Pak už se jen čekalo na celkové ukončení v 12:15, rozdali jsme květinky a jelo se domů. Vzali jsme Kivi na oběd na Studentskou - obě jsme to nějak nemohly sežrat. No na to, že jsem vlatsně celý den byla jen o Nestea (miluju ten čaj, miluju, je to odteď můj památný čaj a budu ho uctívat... kecám)... docela divný.
A večer pak bylo slavnostní vyřazení ve velkém sále OPF. Bylo to ujeté, ále co... dostala jsem růžičku a vysvědčení. Pak se jako exot několikrát pofotila s rodinou a bylo to. A je mi srdečně jedno, že jsme vypadali jako Hujerovi. Je mi to fuk. Takhle mluví jenom ti, co závidí, že jim na vyřazení přišlo málo lidí z rodiny. U mě je alespoň vidět, že i když ty rodinné vztahy nejsou nic extra, přidjou se na mě podívat a poblahopřát.
V dalším příspěvku vám popíšu náš maturitní večírek ^^ Děste se předem.
P.S.: Vím, že je to extra dlouhé, ale až si to budu za pár let snad číst (pokud to vůbec vydrží), budu vědět, jak jsem ten den prožívala.
P.P.S.: Omlouvám se za případné chybičky, ale už se mi to moc po sobě nechtělo opravovat.
Na co? Na co? Na co? Na jeden velmi očekáváný film, který měl premiéru v Cannes. Že byste pořád nevěděli?
Moje máma vždycky říkávala: "Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, který kousek si vytáhneš."
"Tu jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat, už jen tím, že tu jsem a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Je to něco, pro co lze žít."
"Pokud něco neděláte prvotřídně, nedělejte to vůbec. Protože když není něco prvotřídní, nepřináší to zábavu ani užitek. A když něco neděláte ani pro zábavu, ani pro užitek, proč to proboha vůbec děláte?"
“Není důležité pracovat. Důležité je informovat druhé, že pracujeme.“
„Optimista se učí anglicky. Pesimista se učí arabsky. Realista se učí střílet.“ 
