Bilance roku 2007 ?

No, pokusit se o nějakou tu bilanci roku 2007 bych se snad mohla pokusit... Jenže... ono se toho událo tolik, že si můj mozek momentálně pamatuje jen to, co se stalo tak od září. Ani v těch posledních měsících toho nebylo zrovna málo... ale že by se mi to tu chtělo vypisovat? To teda ani náhodou...

Prostě a jednoduše... Rok 2007 bude za chvíli pryč a nastane rok nový, tentokráte ale přechodný. Akorát pro můj ročník to bdue rok zlomový. Čeká mě zkouška dospělosti, na kterou se vážně moc netěším. Ale horší budou NSZ - to zase přijdu na to, že jsem totální debil ^^ Tak ale co... i jiní s tím dokážou žít.

Letošní Vánoce jsou opravdu hodně odlišné od těch minulých. A netvrdím to jenom já. Pro mě byly letošní svátky velkým zklamáním, ale i to holt k životu patří. Jen mě štve, že jsem nemocná. Celé svátky jsem se těm bacilům vyhýbala a do soboty se mi to i dařilo. Pak mě zachvátila ta mrcha jménem horečka a už jsem se vezla. Je to o to horší, že sjem an Silvestra byla domluvená s Kivi, že jej strávím s ním. A místo toho sedím v dece u televize, popíjím čaj a povídám si sama se sebou, protože tatík spí v posteli, ségra čučí do monitoru compu a mamča mi místy usíná u televize. Inu... není nad pravý rodinný sejšn! Tak ale... abych nebyla zase tak pesimistická: Děkuju všem za to, že mě mají alespoň trochu rádi. ( I když vím, že si to tu stejně nepřečtou ^^)

Rok 007 byl rokem Jamese Bonda a je čas mu udělat pápá...

takže pápá

Jede se dál...

Co říci ke Štědrému večeru? Jen že se splnilo to, co jsem předpokládala. Ne, že bych nebyla vděčná za všechno to, co jsem pod stromečkem našla... ale znáte to... většina z toho mě nijak zvlášť nenadchla.

Bude to asi tím, že polovina dárků by se spíše hodila pro 15-ti letou holku... a ne pro skoro 19-ti letou žábu ^^ Ále co... pár dnů po nadílce jsem byla poněkud smutná a tak vůbec... ale co se dá dělat.

Nemůžu za to, že mě má rodina de facto nezná. Spíš se děsím příštího roku.

Snad by vážně bylo lepší, abych dostala jenom peníze a za ty si pak koupila, co budu chtít. Tím by se vyřešilo to mé zklamání. Mou depresi samosebou zvětšovala má rodina. Třešničkou na dortu bylo, když jsem si řekla, že přece jednou na svátky si můžu s chlapama z naší rodiny trochu popít. No ne? Věk na to už dávno mám... Mno, jenže celá rodina (vážně všichni) se strašně divili a tvrdili, že mi bude špatně. Do prdele! Jako bych se sakra nemohla napít! Je tohleto normální? Pak se dlouho divili, že mi tím mícháním chlastu vážně nebylo blbě. Amatéři... Ovšem nejlepší bylo tvrzení, že si tím hclastem likviduju mozkové buňky. No a co? Jsem s nervama v kýblu, tak si sakra nějaké ty mozkové buňky zlikviduju!

Je už pátek a já do té školy mám hotovo hodně málo. Jen jsem ráda, že se mi podařilo napsat fejeton, co se jako fejeton vůbec netváří. A to chci prosím pěkně studovat žurnalistiku! Jsem v loji... zase... Tyhlety svátky jsou pro mě jedním velkým fiaskem, z velké části zapříněným mou častokrát necitlivou rodinou (otázky typu Co ti je? nenávidím).

Ale jsem dost zvědavá na Silvestr. Uvažuju o tom, že zajedu do Petrovic za Kivi (ona mi vyhrožuje!)... alespoň vypadnu tady z tohodle prostředí. Cítím se doma jako v kleci. Tak ale... třeba se to časem zlepší.

Zasrané Vánoce

UPOZORNĚNÍ: Následující řádky, ať si nečte nikdo z mé rodiny, žádný můj kamarád a tak vůbec. Tyto řádky byly sepsány jen za účelem ponadávání si na všechny a na všechno, proto bych nechtěla nikoho urazit. Jen se vyřvat!

Vážně začínám sdílet názory některých blogařů (to je strašný název... nikdy jsem si nemyslela, že ho snad řeknu... nebo že se do takovéhle skupiny snad budu někdy řadit...) Jen tak jsem projížděla blogy a narazila na kopu příspěvků typu "Zku*vené Vánoce" / "Zasrané Vánoce" / "Do prdele s Vánocemi" atd. A... přidávám se k nim.

Zjišťuji, že mají v lecčem pravdu. Vánoce už dávno nejsou svátky klidu (jestli vůbec někdy byly) - ale svátky nekonečného stresu a hádek. Jste vystresovaní z toho, že jste nenakoupili všechny dárky, které jste původně měli v plánu - že jste na to neměli dostatečné množství peněz - že nestihnete upéct cukroví (jděte někam s cukrovím... stejně s tím je mnohem víc starostí, než slastí (?) a navíc to potom už nikdo nejí, takže to zbyde pomalu až na Velikonoce... či déle) - že nestihnete pouklízet barák (hele, příští rok fakt už na vánoční úklid nehraju -.- / úklizet by se mělo po celý rok a v menších dávkách... pak se vám nestane, že musíte pucovat dveře, ničit pavučiny s obrovskými pavouky - ještě že nemám strach z pavouků - utírat ty nánosy prachu a kdesicosi!).

Nejvíc ze všeho mě letos nasrala má rodina. Prostě nedokážou pochopit, že jsem na Vánoce dostala hromadu úkolů ze školy a že vážně nemám čas na to, abych pomáhala s těmi blbostmi. No, dopadlo to tak, že pomáhat musím a ještě to mám všechno od rodiny vyčteno a k práci do školy jsem se ještě neodstala. Navíc se ujišťuji v tom, že má sestra je rozmazlená mrcha, která umí dost dobře využít situace tak, že nakonec jako ta špatná vypadám zase já. Furt tu po sobě štěkaj a mě z toho bolí hlava. To jsou opravdu krásné Vánoce.

Vždycky jsem měla ráda balení dárků - takže jsem je všechny letos pobalila já - kromě těch, co mají být pro mě. Má sestra mi pomohla jen "aby se neřeklo" - to znamená, že jsem to vážně pobalila všechno já. Navíc jsem došla k názoru, že mě má rodina vůbec nezná... vážně. Ale co, pěkně se tady vypíšu, pak mě to snad pustí a nebude mě to v myšlenkách neustále obtěžovat. Vždyť s nimi žiju už skoro 19 let! Tak jak je sakra možné, že neznají mé zájmy? Neví, co mě baví? Já můžu o každém členovi z rodiny říct, co má rád a co ho baví - tudíž pro mě není tak strašně těžké, najít jim dárky pod vánoční stromeček. Ale... děsím se toho, co pod stromečkem najdu já.

Jasně... Vánoce nejsou jen o dávání dárků a tak vůbec. Mají to být svátky klidu a blablabla Jeden kec vedle druhého... Jistě... dárky by se měly dávat po celý rok a ne jen v jeden den... tak proč to sakra většina lidí dělá podle tradice? Protože se to má? Kruci, teď jsem se zase do všeho zamotala.

Neznají mě ani mí přátelé, jak je vidět... protože by se chovali jinak a tak dále a tak dále... Znám se vůbec já sama? Ale jo... znám... Lidi, ten život je někdy taková otrava -.-

Suma sumárum... dnešní Štědrý večer pro mě bude takříkajíc o hubu...

Pohádkový maratón

A je to zase tady... započalo snad nekonečné pohádkové kolo. Kdo to všechno má stíhat? No já určitě ne.

Stejně většinou jen opakují mě již dávno známé pohádky. Ále co... není se čemu divit. Opakují je kvůli dětem - hlavně kvůli těm menším.

Sere mě to, že je už neděle a já do té zasrané školy nemám udělané žádné maturitní téma (teda okruh), k tomu mám ještě vymyslet fejeton na téma Zapomínání (fakt vtipné... typické) a napsat úkoly do jedné RPG (odkaz na ni tu je).

Kde mám na to sakra vzít čas? Já se neflákám! Nesedím u televize, nepojídám cukroví a neflákám se! Tak proč sakra nemám čas?

Jasně, mám v TV programu podtrhnuté filmy, které bych chtěla vidět a které bych neměla vynechat... ale hovno jsem z toho viděla. Teda... kromě filmu S tebou mě baví svět... to je pro mě prostě klasika, jež prostě nesmím vynechat... Ale o tomto filmu až v samostatném příspěvku někdy jindy...

Vážně by mě zajímalo, jak to lidi děláte, že máte tolik času?

Vánoce jsou tady... prchejte...?

A je to zase tady - jako každý rok. Nastává čas plný nervů, zběsilých sháněk po dárcích a prázdných peněženek. O čem to mluvím? Neříkejte, že nevíte... no přece o Vánocích. O svátcích klidu a pohody, ovšem jen pro některé.

My ostatní smrtelníci svátky klidu a pohody zažíváme jen tak na půl. Sháníme dárky (někteří mnohdy až na poslední chvíli), snažíme se ušetřit (stejně neušetříme, i kdybychom se rozkrájeli), uklízíme svůj dům či byt (proč? protože se to o Vánocích přece má dělat...!), pečeme cukroví, strojíme stromeček a pak totálně vyčerpáni upadneme do postele a takzvaně padneme za vlast. Nebo tak to alespoň vypadá v mnoha českých domácnostech - nebo snad jen u nás? Jsme snad jediná česká výjimka?

Jsem ráda, že všechny (no tak dobře, tak asi 2 mi ještě chybí) dárky už mám koupené, hezky zabalené (nejvíc na dárcích miluju to balení... ) a schované ve skříni, kde čekají na Den D - tedy Štědrý den. Takže jsem relativně v klidu. Proč relativně? Protože ještě mám před sebou víkend plný uklízení a to je vážně otrava... ale co se dá dělat?

Nightwork - Vánoční čas

Dodnes jsem neměla nejmenší tušení o tom, že existuje nějaká nová česká vánoční písnička - stačilo, aby tatík přepnul na mnou toliko nenáviděnou Medúzu (uvádí ji Krajčo, tak proto) a ejhle... byla na světě. Teda... pro ty, kteří vlastní kabelovku a mají Óčko to určitě nic nového není, ale pro mě to byl docela příjemný šok. A tak jsem sedla ka compu a hledala a hledala... až jsem videoklip našla...

Píseň je od skupiny Nigthwork, sídlící na této adrese... videoklip Vánoční čas si tam dokonce můžete stáhnout. Tak hodně zábavy!

Večer ve znamení 4P

Ne, nemám na mysli to 4P marketingu (produkt, prodejní cena, přemisťování zboží aještě něco, na co si nemůžu vzpomenout - neodmaturuju!), alevečer o 4 P... tedy filmy ve znamení P (žádná péčka... prostě filmy s názvy začínající na P).

Můj večer 15. 12. započal filmem Petr Pan (2 P) a skončil Purpurovými řekami číslo 2: Andělé Apokalypsy a mezitím jsem ještě stačila sledovat Patriota - takže to jsou ona tajemná 4 P! A jelikož jsem beznadějný filmový maniak, neodpustím si další kecíky o jednotlivých filmech...

Petr Pan

"Nejslavnější pohádka všech dob."

Ve starém domě uprostřed Londýna vypráví malá Wendy Darling každou noc svým bratrům kouzelné pohádky o šermířských soubojích, úžasných dobrodružstvích a hrůzostrašném kapitánovi Hookovi. Děti se ale samy stanou hrdiny ještě daleko většího dobrodružství, když do jejich pokoje jedné noci vlétne Petr Pan a zavede je skrze rozzářenou noční oblohu až do kouzelné země Nezemě.

Wendy a její bratři si začínají spolu s Petrem Panem a ztracenými chlapci užívat nový život, ve kterém neplatí žádná pravidla dospělých. Během dobrodružných střetů s nebezpečnými piráty, zákeřnými mořskými pannami, obrovským krokodýlem a hrůzným kapitánem Hookem poznávají, co v nich ve skutečnosti je. Konflikt Petra Pana a kapitána Hooka se mezitím blíží k rozhodujícímu souboji.

kapitán Hook: Kdybych byl tebou, vzdal bych se!
Peter Pan: Kdybys byl mnou, byl bych hnusnej!

Peter Pan: Jsem zpátky! Vím, co se stalo s Popelkou. Porazila piráty. Bylo tam bodání, řezaní, mučení! Krváceli a pak spolu žili šťastně.
Drobek: Tak to se mi teda ulevilo.

Zoubek: Musíme být opatrní. Je to tady nebezpečné.
Drobek: Jestli Hook objeví náš úkryt, nadělá z nás sekanou.
Wendy Darlingová: Ó, to je ale strašné!
Zoubek: My se na to těšíme!

Hook: To už není pohádka!

~...~

Purpurové řeky 2: Andělé Apokalypsy

"Ještě temnější, ještě záhadnější."
Mrtvola mužem zaživa zazděného v klášteře v Lotrinsku je pro něj výzvou i posláním odhalit záhadu kruté a neobvyklé vraždy. Esoterické znaky vyryté kolem oběti naznačují zvláštní vražedný rituál. Komisař společně s policistou Redou (svým bývalým žákem) si musí k vyšetřování pozvat specialistku na náboženské rituály.

Reda objeví u kostela polomrtvého dvojníka Krista, který má apokalyptické vize o příchodu andělů, kteří zničí celý svět. Kdo jsou Andělé Apokalypsy? Vyšetřování komplikuje stále se zvyšující počet vražd. Vždy, když dojde k záhadnému zmizení oběti, jsou stopy smazány podivuhodnou nadpřirozenou schopností mnichů kláštera, kteří jsou pod diktátem Otce Vincenta vázáni přísahou mlčení. Vyšetřování je pro komisaře Niemanse a policistu Redu naprosto záhadou až do chvíle, kdy zjistí, že jména i profese obětí se shodují se jmény apoštolů. Dojde opravdu ke dvanácti vraždám podle počtu apoštolů?

~...~

Patriot

"Výpravná dobrodružná podívaná o hrdinovi amerického boje za nezávislost s Melem Gibsonem v titulní roli."

Benjamin Martin (Mel Gibson) je mírumilovný osadník, který chce své nejbližší za každou cenu uchránit před krvavými hrůzami koloniální války. Když ale jeho domov v Jižní Karolíně zpustoší anglická armáda, Benjamin Martin pochopí, že pouze nezávislost Spojených států zajistí jeho rodině klid a bezpečí. Z opatrného farmáře se stává legendární hrdina americké revoluce.

~...~

Můj názor: Patriot je pro mě u taková ta filmová klasika, kterou už člověk zná pomalu nazpaměť a občas se na ni i rád koukne - není nad bitvy...

Purpurové řeky byly sice fajn film, ale místy se mi zdál až moc akční a akčností vůbec celý přeplácaný - nebo se spíš chtěl akčně hodně tvářit. Vážně... není nad zfanatizované mnichy.

Petr Pan byl pro mě rozhodně filmem večera. Přímo jsem se rozplývala při koukání na herce Petra Pana (Jeremy Sumpter) - tak hezký kluk... no jáj... vážně radost na něj pohledět.

Jako "Kokosy na sněhu"

Takhle si občas v poslední době připadám. Co vůbec myslím výrazem "Kokosy na sněhu"? Narážím na jeden americký film z roku 1993. Pokud o něm nic nevíte, jste asi úplní ignoranti, protože jej dávají v televizi každý rok na Vánoce... nebo někdy v létě (když se jim zachce). Ale jelikož jsem "dobrá duše", dám vám sem odkaz o nějakém tom infu o filmu.

"Sanko, ty kouříš?"
"Ne, vole, já dejchám."

Zrovna včera jsem tento film viděla na televizní stanici jménem Nova. Kokosy na sněhu jsou pro mě zkrátka filmem kultovním. Pro mě totiž není symbol Vánoc vánoční stromeček, cukroví, hudba a tak vůbec, ale mým symbolem Vánoc jsou právě Kokosy na sněhu (jo a taky S tebou mě baví svět - ale o tom podrbu, až jej zase dají v televizi... což bude za pár dnů). Vždycky, když se dívám na tenhleten film, dokonale se odreaguju a zavzpomínám si na minulá léta, kdy jsem podobně sedávala u telky a smála se Sankovi, když měl vyjít z letištní haly v Kanadě ven do té ukrutné zimy - on, hoch z Jamajky... Prostě a jednoduše - mám tento film ráda! A taky proto sem dám i pár hlášek... to abych si pak mohla zase někdy zavzpomínat...

Derice Bannock: Sanko jsi mrtvej?
Sanka Coffie: Jsem, vole.

Sanka Coffie: Někteří lidi nevěří, že jamajský bob zvítězí. Ve předu je Denis a za ním Junior, Jul a Sanka... Vyhraje Jamajka.

Sanka Coffie: Zdravím bobařskýho boha.


Sanka Coffie: Nechceš políbit vejce?
Yul Brenner: Žádný vejce nelíbám!

Yul Brenner: Chceš abych ti natrh' prdel?
Sanka Coffie: Kdybych ti namaloval na pleš čáru, budeš vypadat ty jako prdel.

Derice Bannock: Budeš v reklamě na ovesný vločky. Ale jestli nechceš, nepotřebuju tě, protože do mýho týmu se lidi jen pohrnou.

Sanka Coffie: A co ta reklama? Budu tam jenom já?
Derice Bannock: Ne! Budeme tam všichni.

Derice Bannock: Tak, tohle je bob.
Sanka Coffie: Aha! Takže, bob je kára bez koleček.


Irving Blitzer: Bob je v celku jednoduchá věc.
černoch v hledišti: To je hajzl taky!

Derice Bannock: Jsme na olympiádě a ne na blbým závodě motokár.
Sanka Coffie: Tak já ti něco řeknu. Nechci zapomenout odkud jsem.
Derice Bannock: Já taky ne. Chci udělat co je v mých silách.
Sanka Coffie: To já taky. Ale chci zůstat Jamajčan. Koukni. Znám tě od té doby, co Julie chtěla vidět tvýho bimbase. A říkám ti jako kámošovi. Vypadáš jako Jamajčan, chodíš jako Jamajčan, mluvíš jako Jamajčan a seš Jamajčan. Tak bobuj jako Jamajčan!

Derice Bannock: Když se Švýcaři uvolňujou...
všichni: Ale ne!
Sanka Coffie: Jdi už do háje s těma Švýcarama. Stejně nás znervóznilo to tvý eins, zwei, drei a tyhle kecy.
Derice Bannock: Tak to ne! Snažím se nás dostat do formy.
Sanka Coffie: Nemusíme se ale opičit. Měj rozum, Derici! Nemůžeme kopírovat něčí styl. Máme svůj vlastní.
Derice Bannock: Líbaní vejcí není žádnej styl.

Irving "Irv" Blitzer: Někteří trenéři si potrpí na dlouhý a dojemný proslovy. Já to moc neumím, místo toho bychom... si mohli dát modlitbičku. Skloňte hlavy!
Sanka Coffie: Co blbne?
Irving "Irv" Blitzer: Otče náš, jenž jsi v Calgary, bob svěť se jméno tvé, ať vůle tvá je medaile zlatá. Jak v nebi, tak i na sedmičce. Svobodu a spravedlnost pro Jamajku. Amen.

Sanka Coffie: Jaký bude mít náš bob jméno?
Junior Bevil: Co třeba Taula?
Sanka Coffie: Taula? (Začne se smát.) Taula. To je jako jméno dolarový štětky. Jak jsi na to přišel?
Junior Bevil: Je to jméno mý mámy. (Sanka se přestane smát.)
Sanka Coffie: Jo, to je hezký jméno.
Derice Bannock: To snad není možný! To se mi jen zdá. A jsem zvědavej, kdo se bude smát, až přijde Irv. Klid!
Yul Brenner: Když si ten Němčour začal vyskakovat na mýho kámoše, naštval jsem se a musel jsem zasáhnout.
Derice Bannock: Viděl jsi Švýcary prát se? Viděl jsi Švýcary chlastat, blbnout a vůbec?
Sanka Coffie: Taky si je ale nikdy neviděl smát. Mám dojem, že kdyby nějakej Švýcar zakop o pěknou holku, řekl by: "Eins, zwei, drei," a přejede ji bobem.

(Yul s Juniorem stojí před zrcadlem.)
Yul Brenner: Koukni se a řekni, co vidíš.
Junior Bevil: Přece Juniora.
Yul Brenner: Tak Juniora. A víš, co vidím já? Vidím hrdost. Vidím sílu. A vidím pořádnýho chlapa, kterej se s ničím a s nikým nesere.
Junior Bevil: To tam fakt vidíš?
Yul Brenner: No jasně. Ale o to nejde, co vidím. Záleží na tobě. Koukni se znovu a řekni mi, co vidíš!
Junior Bevil: Vidím...
Yul Brenner: Hrdost!
Junior Bevil: Hrdost. Vidím...
Yul Brenner: Sílu!
Junior Bevil: Sílu. A vidím...
Yul Brenner: Pořádnýho chlapa...
Junior Bevil: Kterej se s ničím a s nikým nesere.
Yul Brenner: Znovu.
Junior Bevil: Vidím hrdost!
Yul Brenner: Jo.
Junior Bevil: Vidím sílu! Vidím pořádnýho chlapa, kterej se s ničím a s nikým nesere!
Yul Brenner: Ještě!
Junior Bevil: Vidím hrdost.
Yul Brenner: Dál.
Junior Bevil: Vidím sílu. A vidím pořádnýho chlapa, kterej se s ničím a s nikým nesere! Správně. Takovej jsem já! (Odejde.)
Yul Brenner: Kam jdeš? Kam šel?


Sanka Coffie: Můžeš držet hubu, když si čtu?
Yul Brenner: O čem to mluvíš, vždyť to je pro děti. (Vezme mu komiks z ruky.)
Sanka Coffie: Vážně, vole?
Yul Brenner: Jo, vážně, vole!
Sanka Coffie: Na tebe to je až moc složitý. Dej to sem! (Vezme si jej zpátky.)
Yul Brenner: Co tím myslíš? Že jsem blbější než dítě?
Sanka Coffie: Ne, ty jsi exotická bytost, žereš syrový maso, máš slovní zásobu Tarzana a umíš počítat do deseti, když zrovna nemáš palčáky.

(Na startu dráhy.)
Josef Grool: (na Irva) Hej, Blitzi! Taky je na noc přebaluješ?
Junior Bevil: Asi se jim nelíbíme, co?
Yul Brenner: Jsme jiný. Lidi se vždycky bojí toho, co je jiný.
Josef Grool: (na Derice) Hej, Jamajko! Dej si bacha na dvanáctku. Vyhazuje!
Derice Bannock: Kdo je to?
Irving "Irv" Blitzer: To je Josef Grool, jeden z nejlepších řidičů.
Yul Brenner: A taky největších vocasů.


Irving "Irv" Blitzer: Víš, řidič dělá tu nejtěžší práci, přichází na trénink první a odchází poslední. Když si ostatní vyjdou na pivo, on studuje profil dráhy. Řidič bobu musí být vždycky stoprocentně soustředěnej. Musí znát každý centimetr dráhy a je zodpovědný za životy ostatních v bobu. Chceš to vzít na sebe, hochu?
Sanka Coffie: Myslím, že by to měl být Derice.

(Při prvním tréninku s bobem.)
Irving "Irv" Blitzer: Pánové, tak tohle je bob. Přibližně. A vy jste posádka. Yule!
Yul Brenner: Nesahej na mě!
Irving "Irv" Blitzer: Jasně, promiň. Tak ty budeš třetí. Jsi silnej, rychlej. Bude se ti tam líbit. Juniore, ty budeš před ním. Jsi rychlej a hbitej, tak naskoč. Sanko!
Sanka Coffie: Já vím, jsem řidič.
Irving "Irv" Blitzer: Jsi brzdař.
Sanka Coffie: Ne, já jsem řidič.
Irving "Irv" Blitzer: Ne, jsi brzdař.
Sanka Coffie: Jsem řidič!
Irving "Irv" Blitzer: Nejseš! Seš brzdař.
Sanka Coffie: Ty tomu nerozumíš, já jsem nejlepší károvej šofér na Jamajce. Musím řídit. Chápeš, co ti říkám?
Irving "Irv" Blitzer: Chápu.
Sanka Coffie: Bezva.
Irving "Irv" Blitzer: A teď poslouchej ty! Mám dvě zlatý z olympiády, překonal jsem devět rekordů jak na dvojbobu, tak na čtyřbobu. Deset let jsem závodil na světové špičce, takže vím, co dělám.
Sanka Coffie: A to mě má jako přesvědčit?

(Yul se chce vrhnout na Juniora.)
Derice Bannock: Počkej, potřebujeme ho! Když ho zabiješ, tak nemáme čtvrtýho.
Yul Brenner: S ním do bobu nesednu.
Derice Bannock: Mě sejmul taky, ale jak vidíš, nikdo jiný tu není.
Yul Brenner: (na Sanku) Neškrť mě, kudrnáči!
Junior Bevil: Kudrnáč! To sedí.
Yul Brenner: Čemu se tlemíš?
Junior Bevil: Ničemu.

Derice Bannock: Promiňte, vy jste Irving Blitzer?
Irving "Irv" Blitzer: Záleží na tom, kdo se ptá.
Derice Bannock: Jmenuju se Derice Bannock a tohle je Sanka Coffie.
Sanka Coffie: Zdravím bobařskýho boha.
Derice Bannock: Říkali jsme si, že byste mohl trénovat první jamajský bobový tým. (Irv vezme do ruky tágo.)
Sanka Coffie: Derici, víš co udělal tomu rádiu? Tágem? On nás tím odpráskne. Padáme!

Sanka Coffie: Jestli mě k něčemu potřebuješ, tak mi neříkej takový voloviny. Koukni mi do očí a řekni: "Sanko, jsi můj nejlepší kámoš, prožili jsme spolu hromadu věcí a já tě strašně moc potřebuju!"
Derice Bannock: Máš pravdu, Sanko. Seš můj nejlepší kámoš a prožili jsme spolu hodně věcí.
Sanka Coffie: Hromadu, hromadu věcí.
Derice Bannock: Promiň, kámo. Hromadu věcí.
Sanka Coffie: A já tě strašně moc potřebuju.
Derice Bannock: A já tě strašně moc potřebuju.
Sanka Coffie: Zapomeň!
Derice Bannock: Kdo je největší šampión v kárách na Jamajce?
Sanka Coffie: Koukáš se na něj.
Derice Bannock: Tak jdeš do toho?
Sanka Coffie: Ne.


Sanka Coffie: (Čte z knihy.) Základem úspěchu je řidič a tři silní běžci, kteří roztlačí bob po ledu. Po ledu? Po ledu?!
Derice Bannock: Víš, ono je to vlastně zimní sport.
Sanka Coffie: To myslíš jako zimu a led?
Derice Bannock: Tak nějak.
Sanka Coffie: Myslíš zimu a iglú a eskymáky, tučňáky a led?
Derice Bannock: No, asi jo.
Sanka Coffie: Tak to teda čau.


Sanka Coffie: Připraveni?
tým: Jasně.
Sanka Coffie: Úplně?
tým: Jo.
Sanka Coffie: Tak jo. Raz, dva, tři, teď!
tým: Kdo je tady nejlepší, kdo se všemi zatočí? Je to borec největší! Sanka, Sanka, jo, Sanka.
Sanka Coffie: A teď do práce!
Derice Bannock: Kdo má největší kecy, kdo svý vlasy nečeše si, ani nohy nemyje si? Sanka, Sanka, Sanka. Jo, Sanka.

~ Jo, já vím... je to strááášně dlouhý... a co jako? ~

Stužkovák

Na tenhleten den jsem se těšila už od té chvíle, kdy jsme pevně stanovili datum - 7. 12. Říkala jsem si, jaké to asi bude... Tak jaké to tedy bylo - nemůžu říct, že bych se nebavila, ale nebylo to asi takové... stoprocentní.

Nechala jsem si udělat u kadeřnice speciální "čarodějnický" účes - ať už si kdo chce jak chce hlavou kroutí... stužkovák je jen jednou za život (pokud teda neopakujete ročník ^^) - nakoupila chlebíčky, abychom později neměla hlad a spolu s Kivi (šla za čertíka) a Nikitkou (ta zase za Kleopatru) kolem páté vyrazila na srázek s Martinou (Charlie Chaplin). S tou jsme pak "vyzvedly" profesorky a odebraly se na sraz s Hančou (+ další dvě pipky) a do Ovečky (tak se jmenuje ta hospoda = restaurace, kde jsme měli stužkovák) jsme dorazili něco před šestou. A hned se bujaře vítaly se spolužáky a kdesicosi. Já si nasadila svůj čarodějnický klobouk, vzala si do jedné ruky kotlík a do ruky druhé foťák, abych zdokumentovala, jak to vypadá před začátkem... asi jsem věděla, že ke konci stužkováku to bude vypadat hodně jinak ^^

Teď přejdu k samotnému stužkování. Započali jsme stužkovák řečí - tedy... jedna z nás... a pak se přešlo k samotnému "aktu". Náš třídní profesor nás pasoval na maturanty roku 2008 světelným mečem ^^ Jelikož jsme měli stužkovák ve filmovém stylu - což jsem ještě neřekla... A pak nám připíchl stužku, při čemž vždycky vypustil nějakou tu hlášku. Po odstužkování měl řeč samotný pan profesor. Celou řeč pojal formou matematické funkce (není nad matematika a fyzika!) a kdybychom zrovna toto učivo nyní ve škole neprobírali, nepochopila bych z toho asi nic ^^ Ale bylo to docela dost vtipné. Pak se připíjelo na maturu - a to "přpíjení" se poněkud prodloužilo, protože jsme museli trošku dýl čekat na večeři (plněná kuřecí kapsa s hranolkami). Večeře přišla okolo osmé a to už jsem fakt potřebovala něco sníst, poněvadž většina z nás už měla pořádně upito.

A po večeři se rozjely soutěže - samozřejmě filmové. Byli jsme rozděleni do tří družstev, jenže jsme stejně nesoutěžili úplně všichni. Jenže já prostě musela být vybrána do jednoho z těch družstev - fakt.. .to ej jako zákon schválnosti. Ale musím se pochválit, zářila jsem jako filmová hvězdička! Soutěžení mi šlo - na filmy, to mě člověk užije... Akorát... tak nějak jsme všichni dojeli na zpívání. Kdo z vás by dokázal zazpívat Dynamit, dynamit! zpaměti? HA?! Nikdo? No vidíte... já z téhle písničky znám akorát tak "Dynamit, dynamit... udělá BUM!" Ale Dlouhá noc... to už byla panečku jiná! Po soutěžích následovala diskotéka a hromadné popíjení. Nutno podotknout, že někteří chlapci opravdu popíjet neumí... snad se to do maturiťáku pořádně naučí.

S Kivi a Nikitkou jsem se pak okolo půlnoi vydala zpátky liduprázdnou Karvinou ke mně domů - to byla ale legrace. Usnuly jsme (teda kromě Nikitky - ta tvrdí, že nespala) tak okolo druhé a vzbudily se kolem sedmé a byly docela v náladě... Celý den jsme pak chodila jako v mrákotách ^^

Suma sumárum to byla povedená akcička.

DOD na OPF aneb Ten percentil přece dám!

Na kalendáři v kolonce DEN se objevilo magické datum - 5. 12. - a já věděla, že přichází další oblhédka vysokých škol, neboť právě na toto datum měla Slezská univerzita v Opavě - Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné naplánován Den otevřených dveří a já tam prostě musela jít už z toho důvodu, že jsem měla možnost vynechat den ve škole.

Ráno jsem měla sraz okolo půl osmé s Nikitkou a s Hankou před Slezskou, pak jsme vešly dovnitř, zašly za mou mamčou a po té nějak bloumaly aulou, kde byly vystaveny informační tabule ohledně nabízených studijních oborů. Řeknu vám, že jsem z toho všeho byla tak nějak trochu mimo...

Potom jsme vešly do malého sálu a já holkám řekla, že se musíme cpát, jinak nebudeme mít kde sedět. Tak se nám podařilo ukořistit tři místa hezky uprostřed, odkud byl celkem dobrý výhled na promítací plátno i na zástupce kateder. No a pak začal informační blok. Jelikož toho o této fakultě vím víc než dost, na půl ucha jsem neposlouchala. Ovšem nejvíce ze všeho si asi budu pamamtovat to, že mě přihláška bude stát 600 Kč - jó, to se mi protočí panenky...

Ale co se dá dělat... v poslední době stojí nehorázné peníze úplně všechno - od toaletního papíru až po vodu. Nezbývá mi nic jiného než šetřit, šetřit a zase šetřit.

Jediné pozitivum na tom všem bylo, že pokud udělám NSZ alespoň na 25 percentil, přijmou mě bez přijímacích zkoušek. A takovéhoto percentilu přece dosáhnu - nebo snad ne?

Stávka

A je to tady... dočkali jsme se stávky škol! Pro někoho je vítaným volnem, pro některé jen nechtěnou prací navíc. Já se nacházím v té druhé skupině. Na jednu stranu jsem moc ráda, že je volno, protože si alespoň můžu zajít na kosmetiku ^^; Ale na stranu druhou nám dali takovou hromadu práce, že to nelze stihnout.

Hlavně naše profesorka jazyka českého se v poslední době snaží dohnat to, na co po celé předcházející 3 roky z vysoka kašlala... Myslí si, že když nám dá nějaké nakopírované papíry, kde je napsáno plno pojmů, o kterých tvrdí, že jsme je určitě probírali, a pak nám řekne, že si je za ten onen den máme naučit, vyhledat, vypracovat apod...

Je to prostě cvok!!!

Já vážně chápu stávkující učitele - náš gympl je teď už tak okolo sta tisíc v mínusu a že prý nebudou peníze na provoz. Rozumím tomu, že nejsou peníze na pomůcky a kdesicosi - vždyť já chodím na státní školu a učebnice za několik stovek skoro až tisíc si musím už čtvrtým rokem kupovat sama - žádné učebnice nedostaneme. Jelikož jsme příspěvková organizace, my - jakožto studenti - také přispíváme 400 Kč na školu... Ale nějak nedokážu pochopit to, že učitelé požadují i zvýšení platu. Vždyť to není zase až tak dávno, co se jim ten plat zvyšoval.

Je dost hloupé, že do školství stát posílá málo peněz - vždyť právě na vzdělání by měl brát ten největší ohled... Jak se může zvýšit produktivita obyvatelstva, když lidé nebudou mít patřičné vzdělání? Asi si ty prachy prostě máme vycucat z prstu. Už teď je větší schodek v rozpočtu... jde to s námi jenom z kopce... za chvili budeme zadlužení až po prsty u nohou... A co potom? Vyhlásíme bankrot?

Vy všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo!

Den jako každý jiný. A přesto byl něčím odlišný. Zase si připadám jako ten největší blázen pod sluncem.

Fajn, beru, že si to o mě myslí většina lidí, co se mnou přišla někdy do kontaktu, ale že si to o sobě myslím i já? No jejš... to to se mnou jde vážně z kopce.

Nějak se mi tenhleten týden nechce lautr nic dělat. Jediné, co mě baví, je: sledovat filmy, seriály, videa na youtube.com, pouštět si písničky a zpívat si... jo a ještě číst - sem tam něco. A toť vše! Nemám nejmenší chuť dělat něco do školy... fakt... NIC. Rodina mě jenom vytáčí a nejraději bych všechno hodila za hlavu a vegetila. Jenže to nejde! Proč? Proč? Proč?

Život je holt život

Jo a nám nezbývá nic jiného, než jej žít. V mnohých případech jen přežívat ze dne na den. Ale to snad nebude můj problém - nebo jo?

Tak třeba dnešek:

Ráno jako obvykle v pondělky musím vstávat před šestou, abych donutila tělo alespoň trošku se rozhýbat. Fajn, tělo se teda rozhýbalo, ale žaludek jako vždy odmítl cokoli pozřít. Jelikžo se mi včera nechtělo alutr nic učit do anglické konverzace, vybodla jsem se na to a se staženým žaludkem o půl sedmé odcházela z domu.

Po cestě se po mně jako obvykle lidé ohlíželi, jako po nějakém divném individuu - no tak jo, mám tu čepku na hlavě naraženou skoro pod nos - a co?! Do školy dorazím tak něco před sedmou a co nevidím! Kivi stojící u vypsaného suplu. Zavolám na ni a ona se zmateně otočí - pak z ní vyšlo, že se prej naše učebna ájiny předělává - tak jsem ji i sebe ujistila v tom, že je to blbost.

Tu anglinu jsem nějak přežila, aniž bych dostala za pět - hned jsme měla o něco lepší náladu (nebýt toho, že mě Kivi skoro po celé 2 hodiny ignorovala, jelikož měla v jednom uchu strčené sluchátko a poslouhala rádio - UŽ ZASE! - Kivi, já to nenávidím!). Po konverzaci následovaly 2 hodiny strávené v přítomnosti našeho třídního - zatvrzelého matikáře a fyzikáře - vražedná kombinace! Docela mě překvapilo, že jsem z písemky z matematiky, kterou jsem psala dodatečně, dostala 3! Ne, nejsem na matiku ani na fyziku tupá (teda... jak kdy), ale nebaví mě. Prostě nejsou mým šálkem čaje - u mě spíše pořádným hrníčkem kakaa.

Fajn... matiku s fyzikou jsem přežila. Pak nastoupila biologie. AU! Naše profesorka je snad tím nejhorším exemplářem učitele, který prostě svůj předmět miluje a je ochoten jej vecpat všem - i proti jejich vůli. A nejhorší na tom všem je, že při výkladu v počítačové učebně nejčastěji stává zrovna za mou hlavou a ječí mi do uší. Je to vážně příšerné! Akorát se mi zdálo, že dneska to byl extrém nad extrémy. Hlava mě potom bolela celé ZSV (další hodina). Po ZSV nastoupila čeština a okázalé řečičky naší češtinářky - nic nového pod sluncem.

A pak? Pak mě čekala ještě dvouhodinovka Psychologie. Ta byla místy tak nudná, že se mi zavíraly oči. A pak jsem konečně v 15: 15 mohla jít domů - hurááá! Mno, domů jsem dorazila, pak jsem se díky rodině i nasrala a šla do svého pokoje. Potom sedla ke compu a tak nějak kutila seznam četby, který máme odevzdat na Mikuláše.

Dneska jsem úspěšně dočetla Umění milovat a musím říct, že mě bavilo mnohem víc, než ta Farma zvířet - i přesto, že je to čtivo z dob Antiky. Docela jsem se bavila. Autorem je Publius Ovidius Naso - doporučuji přečíst. Není to nic extra dlouhého a přeneseně na dnešní dobu je to celkem vtipné.

Mno a tak před hoďkou jsem zaklapla učebnice španiny se slovy kašlu na to! A šla jsem si sem vylít srdíčko... no a je to!

Á... do prdele...

Že já blázen do té Olomouce jela! Do prdele... do prdele...

Njn, jelikož jsem člověk zvídavý a strašně ráda něco plánuju - naplánovala jsem si cestu do Olomouce. No, tu cestu jsem měla v plánu už dávno před tím - asi v době, kdy jsem se dozvěděla, že zrovna 24. 11. je DOD (Den otevřených dveří) na Palackého univerzitě v Olomouci.

Áno, ti pohotovější určitě tuší, že sleduji své zájmy. Tedy... že chci na UP v budoucnu studovat. Tak strašně chci, že si myslím... ne, jsem přesvědčená o tom, že to nevyjde. Ptáte se proč? Inu, zákon schválnosti. To, co si nejvíce přejeme a po čem nejvíce toužíme, nikdy nedostaneme. Hmm... takže nechci se dostat na UP, nechci se dostat na UP.

Ani to, že mi vybouchl domluvený odvoz, který jsme domlouvaly už kdesi v říjnu, mě nedokázal zastavit. Já prostě na DOD chtěla a basta! Možná jsem vůbec jezdit neměla... No, jela jsem s našima a ještě s Kivi (mou spolužačkou, spolusedící a hodně dobrou kamarádkou) autem, vstříc "lepší budoucnosti". Vyjížděli jsme dost brzo ráno, jelikož já jsem byla přesvědčená o tom, že musíme mít časovou rezervu (stejně to bylo na hovno). Hmm... cesta celkem ušla - na to že jsme nejeli po dálnici (protože tatík prostě tu dálniční známku kupovat nebude a nebude - je moc drahá!). Akorát mě ubíjelo to počasí - chčije a chčije - což mluví za vše.

Do Olomouce jsme dorazli asi tak za tři hoďky, zaparkovali u Slovanského domu (či jak se to jmenuje) a vydali se vstříc Filozofické fakultě UP. Tak a je to... práskla jsem to. Chci studovat na FF (teda vlastně nechci)! A co že to? Žurnalistiku. A jelikož je to dvouoborový předmět, nezbývá mi nic jiného, než si k tomu ještě přibrat druhý obor. A tím se asi stane Česká filologie. Jo, nemám nejmenší šanci! Ale jak říká fotřík - musíš si věřit! Takže já si fakticky "věřím". Nebo jsem si spíše věřila do chvíle, než jsem před vchodem do FF spatřila ten houf lidí... Myšlenka v mé hlavě se smrskla na jednu jedinou smyčku - do prdele... do prdele... Nějak jsme našli aulu FF, která byla vážně dobře schovaná, ale co... nasraně se hledá nejlíp...

U stolečků jsem získala prospekty za cenu úžasných 20 Kč - jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že za dvacku to prodali všem... tse... a já myslela, že je okouzlil můj sympatický obličej. No a pak se už jen v aule čekalo na začátek - asi třikrát nám pustili takové propagační video (řeč rektora UP už asi znám nazpaměť). Pak se přihrnuly ty oprávněné osoby a začalo se... trvalo to strašně dlouho, ale vydržela jsem! A ujistila jsem se v tom, že si vážně můžu podat jen 1 jedinou přihlášku na dvouoborový obor - do prdele... do prdele... Jsem nahraná! Ale vím to zatím jenom já, což je možná jisté plusko.

Informační blok skončil a my jsme se vydali hledat katedru žurnalistiky. No, myslím, že do doby, než já podám přihlášku a přijmou mě (určitě mě přijmou!), bude katedra srovnána se zemí. Vypadá jako těsně před rozkladem! Ajajajaj... to asi není moc dobré znamení. Dostatečně ohromená tímto obrazem jsem zavelela, že se jde směr Pedagogická fakulta UP - kam chce jít Kivi. Chce studovat Speciální pedagogiku a jako druhý obor má, tuším, něco se ZSV... ale nejsem si jistá. Nutno říct, že PdF vypadá o mnoho lépe než FF fňuk! Tam informační blok trval jen půl hoďky.

Potom jsme se vydali hledat nějakou tu restauraci - stále za deště (hnusnej déšť). Naobědvali se, přišli k autu, jeli nějakou divnou cestou do Olympie, prolétli pár obchodů (páč naši vypadali, že jim fakt není moc dobře) a pak se stejnou cestou vydali zpátky domů - do Karviné. Kde nakonec určitě skončím a Olomouci můžu jen z dálky zamávat.

Takže pápá má budoucnosti!

Student není stroj

A já hlavně! Dneska jsem na gymplu absolvovala 9 vyučovacích hodin - v době od 6:55 do 15:25! Přišla jsem domů totálně otrávená s vidinou dalších hodin strávených nad učebnicemi, tedy... spíše nad sešity. Ne, vážně, já nejsem stroj. I když bych tím počítačem místo mozku občas nepohrdla.

Dnešní den se do mých vzpomínek asi zapíše jako hodně nudný den. Třebas si na něj za pár dní, týdnů už ani nevzpomenu. Ani bych se nedivila. Některé dny kolem člověka prostě jen proplují.

Přestávky jsem si vyplňovala povinnou četbou. Ano, já jsem ve volném čase četla! A co čtu? Farmu zvířat od George Orwella (teď nefim, jestli jsem nezkomolila jeho jméno... ále co...). Můj názor na knihu je asi takový - nesnáším cokoliv, co má něco společného s Ruskem. Já nevím, proč. Těžko se to vysvětluje. Prostě nemám ráda ruské autory, beletrii o politických režimech v Rusku (potažmo SSSR) a nemám ráda cokoli, co se týká Ruska v oblasti literatury. Ne, že by Farma zvířat byla sepsána ruským autorem - právě že je sepsána rukou britskou a já Brity mám ráda (jako ostatně celou Velkou Británii), i děj je "zasazen" do VB - ale je to jen metafora na stalinismus v Rusku (tehdejšímu Sovětském svazu) a právě to se mi nelíbí. Kniha sama o sobě napsána špatně není. Hezky popisuje Stalinovy kroky, stav, ve kterém se tehdejší Rusko nacházelo, jak Stalin a jemu podobní oblbovali lidi apod. Ale já si prostě nemůžu a možná ani nechci pomoct. Prostě mě to nijak zvlášť nezaujalo a tečka, výkřičník... otazník. Ano, knížku dočtu, protože není moc dlouhá a už jsem stejně za polovinou - a chci kruciš vědět, jak to dopadne - ale asi po ní už nesáhnu (pokud nebudu muset).

A co se jinak ve škole událo nového? Kromě toho, že výuku několik stále se opakujícíh exemplářů bulnulo, že jsem se opakovaně utvrdila v tom, že na matiku a fyziku vážně hlavu nemám, že naše profesorka biologie je vážně cvok a nosní přepážka naší profesorky psychologie se za ten týden opravdu nezvětšila, suma sumárum... nic moc. Jen to byla nuda!

Achmed the Dead Terrorist

To musíte vidět! Narazila jsem na toto video na jedné webovce a po několika eskapádičkách se dopídila verze s titulky.

Vědomosti člověka ždímou

A netvrďte mi tady, že ne! Už od začátku nového školního roku mám pocit, že nestíhám. Mno... on to není jen pocit - ona to je pravda! Letos mám maturu na krku a zjišťuju, že jsem asi totální mamlas! Utvrzuju se v tom, že všichni vědí více než já. No tak dobře - ne všichni... určitě se najde i pár takových, co na tom budou mnohem hůře. Ehm... KDE JSTE? Halóóóó - potřebuju si zvýšit sebevědomí! Co? Pusto prázdno...

Můj život se v poslední době neskládá už z ničeho jiného, než ze školy! Ta potvora okupuje 3/4 mého dne a zbylá 1/4 je vyhrazena pro jídlo, hygienu a spánek - a sem tam se objeví skulinka, ve které se můžu věnovat i svým zálibám, kterých opravdu není zrovna málo. Člověk by řekl, že to není možné - opak je pravdou. Navíc mě neustále pronásleduje seznam toho, co je ještě potřeba udělat.

A já toho ještě tolik neudělala! Blíží se třídní schůzky (z těch já strach nikdy neměla a vlastně ten strach nemám ani teď) a já nemám sepsány maturitní otázky (alespoň nějaké), udělaný seznam četby (já čtu hodně, ale ne zrovna povinnou četbu, páč ta je častokrát dost nudná), nakoupené knížky atd. A navíc ze školy domů chodím v pondělky a úterky až okolo půl čtvrté, ve čtvrtek dokonce o půl páté - výjimkami jsou středa s pátkem, kdy mám menší počet vyučovacích hodin. Každý den dorazím domů utahaná a ještě se mám učit na další den. Neustále mám pocit, že mě ta škola ždíme jako nějakou houbu.

A to je teprve listopad! Co budu dělat, až se termín maturity bude blížit? To se asi psychicky zhroutím. Ále ne... jen přeháním - zase! Přežila jsem i horší časy. Tak mě přece nerozhází škola, no ne? *omdlí*

Čím to je? Čím to je?

Tak to teda fakticky netuším... Už několikrát jsem si zakládala nějaký ten blogís (ať už to bylo na blog.cz nebo na bloguje.cz či jak to vůbec je) a vydržela jsem u toho cca dva měsíce. Čím to je?

Ne, že bych neměla, co říct - já toho mám na srdci a na jazyku hodně - ale nevydržím u nějakého netového "deníku" dlouho. Mám totiž pocit, že jsem pořád v nějakém časovém presu či co. Ale tak... dneska jsem si řekla, že se o to pokusím znovu - a tradááá. Možná je to tím "magickým" datem v kalendáři, že mě to nutí k nějaké akci.

Kolikátého že to je? Ale prosím vás! Je 17. listopadu - Studentský den! Tedy den všech studentů, tudíž i mne. A áno... jistým způsobem jsem revoluční dítě. Sice jsem se nenarodila přímo 17. 11. 1989, ale jsem dítě revolučního roku - páč jsem se narodila 4.1.1989. A mám pocit, že o sobě můžu prohlásit, že jsem byla součástí (byť jen na pár měsíců) tehdejšího komunistického režimu. Ovšem je nám všem jasné, že si z něj nemůžu nic pamatovat - ále co... jsem revoluční dítě.
A tomuto dítěti dneska švihlo a založilo si netový deníček. Držte mi palečky, aby mi to vydrželo alespoň ten jeden měsíc.

A Fine Firenzy - Almost Lover

Tuhle písničku opravdu, ale opravdu zbožňuju ^^ Báječně se u ní čte Zatmění (Eclipse). Už jsem na stránce 148. A hltám jednu stránku za druhou...