Přežila jsem to!

Bohužel či bohudík?

Řekla bych, že obojí. Na to, že jsem dneska měla psát písemku ze 3 předmětů (ani na jeden jsem nic neuměla), a nakonec jsem psala jenom z jednoho...

Co jsem to vůbec chtěla říct? Dřív, než jsem začala s psaním té divné věty?

V poslední době zjišťuju, že o něčem zaujatě kecám a pak najednou nevím, co jsem vůbec chtěla říct. Skleróza?

"Umřela stářím...
... ták mladá."

Já už to v té škole nemůžu vydržet. Někdy mám pocit, že se tam zblázním. Fakt! Už aby byl konec. Jinak se mi tím stresem rozskočí hlava! A to bych vážně nechtěla...

Musím začít věřit jen sama sobě

Prostě musím, protože na ostatní se spolehnout nemůžu. Je to tak! Jeden dnešní rozhovor mi potvrdil, že bych si měla vážně ty růžové brýle sundat a začít se starat sama o sebe. A ne o ostatní. Málokdo mi oplatí to, co jsem pro něj kdy udělala. Prostě na mě hodí bobek a starej se holka sama.

Nespočítám, kolikrát jsem už tohleto chtěla vážně udělat. Probudit se... Ale neustále jsem se chlácholila tím, že to není tak špatné, jak to vidím. Prdlajs!

Prostě teď musím začít kopat sama za sebe.
Jinak to nepůjde...

Zuřím, zuříš, zuříme

Takhle jsem se nenaštvala pěkně dlouho. Jsem tak nasraná, že nejsem schopná ani pořádně psát.

Debilní počítač! Debilní hádky! Debilní rodina...!

Mám těch dohadů už dost!

Běžte s těmi kecy už do prdele!

*spousta sprostých slov*

Tak zase nic moc...

... jsem v tom Avionu v Ostravě teda nekoupila. Na to, že jsme tam jeli kolem deváté (asi... orientačně) a domů se vrátili tak kolem půl čtvrté (opět orientačně, už mi nějak paměť neslouží...) - nic moc jsme nekoupili. Myslela jsem si, že toho nakoupíme víc... Ale ono prostě ne! Koupila jsem si jenom 3 trička a i ta trička dohromady stála okolo tisícovky. Strašné... jak i hloupé tričko může stát 3 stovky.

Ale i tak se mi zdá, že ten Avion nemá pořádně už co nabídnout. To i ten menší obchodní komplex ve Zlíně toho nabízí mnohem víc. Strašné...

Nechce se mi lautr nic na zítřek učit. Prostě... absolutně nic!

Ani do té školy se mi nechce -.-

Řekněte ááááááá

Dneska mě mamča dotáhla k mé nové doktorce. Abych si založila novou zdravotnickou kartu a taky změnila nemocniční prostředí... a tak vůbec.

A proto jsem vstávala o půl sedmé a poslušně ťapala tím hnusným deštivým mrazivým počasím k doktorce. Moje první opravdová lékařská prohlídka v tomto roce! Wow! A hned jsem musela vysolit 30 korun. Teda... vysolila je za mě mamča... ale i tak jsme solily. Mně to spíš než jako vstupní prohlídka připadalo jako zpověď. Doktorka je celkem milá... ale hotová vyzvědačka! Stejně si myslím, že si za pár let budu zase měnit doktora, jelikož svou novou doktorku určitě přežiju. A vypadá ot tak, že to moc dlouho trvat nebude. To je... jako bych měla třetí babičku nebo co... Příšerný pocit.

Po prohlídce jsme šly do Kauflandu a nechaly tam okolo tisícovky. No... i ty sladkosti holt něco stojí ^^ No a asi od desíti hodin ráno sedím tady u compu a sepisuju maturitní témata. A už toho mám plné kecky! Nenávidím ekonomii! Nenávidím, nenávidím, nenávidím...!

Pozn.: Najít způsob, jak konečně zavřít hubu své mladší sestře, když začne kefrat o přístupu k počítači. Na nájemnou vraždu nemám dostatek peněz.

Nemoc kolem mě

Tohle je vážně rekord. Nebyla jsem nemocná už skoro dva měsíce. Což je u mě vážně divné.

A to tak do mě mamka včera furt hustila - Kdy už si konečně zajdeš vyzvednout tu zdravotní složku (kartu)? Žádanku jsi dostala už před měsícem! Kdy tam zajdeš? Než tohleto poslouchat neustále dookola a vysvětlovat, že na to prostě nemám čas a ani náladu... zašla jsem si dneska ráno pro tu kartu.

I to počasí mi hrálo do nálady - pršelo, zima byla, foukal vítr... strašný. Ale šla jsem! Počasí mě přece nezastaví!

Zastavilo mě něco jiného. Sestřička. Když mi v čekárně přecpané malými nemocnými dětmi řekla, že to bude trvat. Inu, co mi zbývalo jiného? Našla jsem si to nevzdálenější místo v čekárně a čekala na kartu. A to mi mamča říkala, že mi sestřička jen dá kartu a já půjdu... houby! Místo toho jsem koukala na dávící se a silně chrchlající děti. Mám děti ráda. Ale já chytnu vždycky nějakej ten zasranej bacil a druhý den ležím v horečkách a nemůžu se hnout! A za to mi ta karta vážně nestála. Nehledě na to, že všichni v čekárně na mě koukali, jako na exota.

Tak po hodině jsem i s kartou pelášila domů a byla jsem ráda, že se na mně zatím žádný bacil neprojevil. Být dospělá je někdy opravdu strašná fuška.

P.S.: Ten obrázek vážně vypadá divně. A má práce to rozhodně není!

Ha!

Ha! Tak přece jenom!
Přece jenom jsem se dokopala k nějaké té činnosti související se školou.

Co jsem udělala? Seminární práci do dějepisu! Juchůůů....

*radostně poskakuje po pokoji*

Ale dalo mi to fakt práci. No... upravit mou seminárku z loňského roku dalo fakticky strašnou práci. Hele, já nepoužila tutéž semirnáku... já z ní jen vycucla to potřebné - tedy W. Churchilla. A jsem s tou prací docela spokojená. Ale jen docela. Má 12 stránek a děsně divný úvod se závěrem.

Když mě tak příšerně nebaví psát do úvodu - Vybrala jsem si toho téma seminární práce, protože... - nebo v závěru - Při tvorbě seminární práce jsem se toho hodně dozvěděla o W. Churchillovi, je ho životě a jeho politice... Vždyť je snad jasné, že jsem si vybrala Churchilla kvůli jeho jménu a jeho činům! Tak proč mám ze sebe ještě k tom udělat debila, když se snažím seminárk unějak uvést a pak i uzavřít. Prostě blbost. Fakt. Kdo tohleto vymyslel je asi totální pošuk. Nebo chce týrat nebohé studenty, co jsou tak vystresovaní, že už neví, co by kam napsali, aby to vypadalo dobře.

Prostě seminárky fuj!

Posedla mě lenora!

Jo, jak jinak byste vysvětlili to, že jsem od pátku do školy udělala velké hovno? Neudělala jsem prostě nic! Ani ň! A to té práce nemám zrovna málo.

A jsem tak blbá, že si ještě přidělávám další. Co já jsem to za exota? Cvok jsem! Jinak to pomatení mysli ani popsat nedokážu. Ale v pondělí... v ponědlí už něco musím udělat! Prostě musím! A basta... bez fidli!

Mám strach z těch zasraných výsledků NSZ. Co jsem slyšela z různých stran... je to síla. Ještě stále ale mám čas na podání si dalších přihlášek na výšky. 5 jsem jich už podala a nevím, kam ještě bych se mohla kouknout.

A ty mé výsledky NSZ budou děsivé. Hotový horor... Bojim, bojim... *fňuk*

Volno! No chápete to?

Juchůůůůů!!!!
Konečně je to tady!!!!
Konečně!
Volno!
Mám na týden od školy pokoj!
Juchůůů!!!!

....

Co budu dělat?
*zděsí se*

Možná se konečně dostanu k četbě Harryho Posery! Knížku mám koupenou už cca týden a ještě pořád jsem si ji nepřečetla. A to je skandální! To se musí napravit...

A taky musím sehnat nové CD od Simple Plan, jinak to asi nepřežiju!

Zjistila jsem, že jsem vážně dost závislá na compu. Já už bez něj nedám ani ránu. Veškeré věci, které tvořím, tvořím na compu! A bez přístupu na internet nemůžu žít. Jsem závislák. A líbí se mi to ^^

Valentýn? Děkuji, nechci...

Já nevím... má to cenu? Rozepisovat se tady o tom, že Valentýn je úplně obyčejný den a že ten svátek je hotová blbost? To už dneska udělalo X bloggerů. Jasně, je to příšerně komerční a odpudivé. Ale co v dnešní době není? Cokoliv, na co se teď kolem sebe kouknu, je výsledek komerčnosti.

Já sama Valentýn nevnímám nijak jinak, než jako další den, který někteří "uctívají" a mě to míjí. Jo, líbí se mi plyšáci se srdíčky a nápisy I love you. Taky si koupím nějaké ty gumové bonbóny ve tvaru srdíček a pošmáknu si na nich. Zakoupím si nějaký slevněný romantický film. Obchody se holt předhánějí s nějlepšími nabídkami valentýnského zboží, tak proč toho nevyužít?

Když mi to neubližuje, proč se tomu vyhýbat. Možná jednou taky budu poblázněná, jako ty všudesecumlající páry. Jen doufám, že to bude za hodně, hodně dlouho.

Dokážete se ztrapnit?

Já teda dokonale. Vážně... to byl trapas za všechny sestercie -.- Ještě že je stužkovák jen jednou za život (pokud neopakujete ročník).
Co já jsem na tom stužkováku sakra dělala? Fajn, chtělo se mi strašně smát... no a co jako ^^ A Kivi mě neustále ujišťovala, že Jarek i jiní se ztrapnili víc. Budu jí věřit. Co jiného mi ais tak zbývá? Ale až budu mít to DVD u sebe, schovám ho do nejspodnějšího šuplíku svého stolu a založím ho hromadou sešitů. Tak aby ho nikdo kromě mě nenašel. Jestli jsem tohle vyváděla na stužkováku, co budu dělat na maturiťáku? Ehm...

Ale Alan jede! Fakt jo... ta jeho vrána a ten tanec... wow jako!

Pozn.: Ve škole jsme se dívali na záznam stužkovacího večírku. Děs a hrůza! A strašná prdel !!!

Žblept...?

Gumové kachničky na vás! Na vás všechny, abyste věděli!

Co má nebohý studentík dělat, aby se v tom zasraném světě nezbláznil? Ha! Neučit se! A vést sáhodlouhé hovory s gumovou kachničkou o nekonečnosti vesmíru. Nebo si zkoušet monolog o zavraždění češtinářky před zrcadlem.

Život je někdy vážně divnej...

Co to zase kecám...? Raději neřešit. Tak jsem dneska zase brouzdala po netu a na Studentském městečku jsem našla něco, co mě zaujalo:

Mezilidské vztahy a životní osudy mladých lidí? Tak s takovým konceptem přichází nový internetový magazín pro mladé Deelay.cz. Redakce projektu si dává za cíl prostřednictvím internetových stránek prezentovat životní styl mladých. Zda se jí to podaří, ukáže až čas.

Otevřela jsem si teda ony stránky a jako... WOW! Jdu do toho! Teda... jdu se tím prokousat ^^

Takže... kousání zdar!

No nazdar...!

P.S.: Toto je příspěvek totálně o ničem. Je sepsán za účelem zabití, dobití a ubití pár minut. A hlavně... nechce se mi jít učit se tu češtinu!

Čéče, jste udělali joke! Vás asi zabiju!

NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ.

Fuj tohleto! Co jiného se na to dá říct?

Vejdu do školy (Střední zdravotnická v Ostravě - Vítkovicích), proderu se houfem studentů, mávnu na známé távře a začnu se hledat na seznamu, kde že to jako mám konat zkoušku. Najdu se a zajásám, když zjistím, že ve stejné místnosti je i Kivi. To by tedy bylo. Najdeme třídu a vhrneme se dovnitř. Mám číslo lavice 8 - fajn - identifikuju se, rozdám pár autogramů a jdu vyplnit dotazník. Kolik přihlášek si hodláte podávat? Na které školy? Která je podle vás nejlehčí... nejtěžší... bla bla bla... Dosažené vzdělání rodičů? Odevzdám dotazník, dostanu záznamový arch. Poučení o zkoušce, úsměv do objektivu fotoaparátu administrátora, rozdání testů (dostala jsem variantu B - a řekla bych, že byla těžší, než varianta A.) a jede se!

První otázka... ajajaj... druhá otázka.... ojojoj.... třetí otázka... uch ich och.... přeskakuju na otázku desátou... dvacátou... kapička potu stéká po čele. Přichází nepříjemný pocit a věta - Jsem v perdéli! Uběhne prvních 35 minut, něco v záznamovém archu zaškrtáno je - jde se na oddíl druhý. Modrá akotovka sem, bronzová medaile tam... mysli! Mysli! Uběhne dalších 35 minut - přichází třetí oddíl. Ouha! První otázka... dvacátá otázka... třicátá otázka... koukám na pár židlí před sebou. Konec testu, odložte pisadla!

Podivně nepříjemný pocit - zvorala jsem to...!?

Sejdu se ze zbytkem. Prezentuju své prvotní pocity a docházím ke zjištění, že i ostatní to viděli podobně (ne-li stejně) . Posilním se jídlem a jsem připravena na test ze ZSV. Povedu si snad líp? Nacházím učebnu (opět jsem v ní s Kivi), usedám do podivné židle, která se nakonec ukáže jako úžasný zabíječ času (vozím se sem a tam). Opět se identifikuju, rozdám pár autogramů, zašklebím se do objektivu, rozdají se testy a začnu se testit.

První otázka... obočí vyletí nahoru... druhá otázka... obočí sletí dolů... otočím na otázku poslední. Ha! Dějepis! Zaškrtávám svou dopověď do záznamového archu... a další...a další. Uběhne 30 minut testu a já jsem hotova. Co nevím, nezaškrtávám - body se ubírají. Půl hodiny se vozím na židli sem a tam a koukám na podivně znetvořenou maketu kostry (hlavu má na půl, chybí ji kus nohy, žebra má nějak divně...). Konec testu, odložte pisadla!

Oddychnu si! Konečně! Konečně to mám za sebou! A upaluju pryč ze Zdravky. Informuju rodiče o mém zvorání testu a hned mám lepší pocit. Po cestě z Ostravy s holakam rozebíráme testy. Zjišťuju, že mám alespoň něco dobře. Uff!

Další testy? V březnu... Jdu na ně? Jasně - jdu do toho! Doufám jen, že tentokráte mnohem lépe připravena!

Jeď, Vašku, jeď!

I takhle bych mohla nazvat celý den, kdy jsem skoro od desíti ráno sledovala volbu prezidenta ČR. Jen mě mrzelo, že jsem nestihla samotný projev Václava Klasue. Ale jeho protikanditáta jsem viděla. A pak i "úžasné projevy" ostatních. To by se mohlo promítat v kinech jako domácí komedie ^^

Co ti poslanci spolu se senátory jsou schopní předvést. Ovšem nejvtipnější na tom všem bylo to nekonečné hlasování o tom, jak vůbec budou o budoucím prezidentovi hlasovat :D Vašek si tam chudák hrál s průpiskou a Švejnar tam všechny propalovala pohledem, jakoby mu to snad mělo přinést další hlasy.

Je snad poznat, že jsem pro Klause. Vím, že není ideální - některé jeho názory jsou opravdu... podivné. Ale Švejnar? Děkuju, ne! Česká republika v první řadě potřebuje někoho, kdo v ČR žije! A ne, že si vesele x let pobývá v Americe. Už to mi na Švejnarovi vadí. Nehledě na to, že se nehledá nejlepší kandidát na prezidenta, ale někdo proti Klausovi - jenom ať to není Klaus! To se Paroubek vážně moc nevytáhl. Klaus si pořád stojí za svými názory (alespoň většinou), kdežto Švejnar slibuje všechno a říká, jaký bude úžasný partner. Chicht a žblept!

S Klausem jsem zajedno v tom, že jsme do Evropské unie lézt vážně neměli. Co nám EU dala? Vždyť ti naši pitomci ani pořádně z fondu EU neumí čerpat. A určitě nejsme rovnocenným pratnerem ostatním členský mčlenům. Jasně, EU má výhody (jako volný pohyb mezi státy EU a tak vůbec)... ale připadá mi, že má mnohem více nyvýhod. Splňte naše podmínky, jinak máte smůlu. Ale pryč od EU...

Jak tak vidím ten náš parlament, myslím, že by měli zrušit nepřímou volbu a konečně zavést volbu přímou. Ostatně by si o svém prezidentovi měl rozhodnout lid. A ne zákulisní čachry politických stran. Prezident reprezentuje stát a jeho národ. Ne parlament! Prezident lidu!

Pryč se školou

Fuj... fuj... a zase fuj. Do pondělka nechci školu ni vidět. Chci mít dostatečný prostor pro obrovskou stresaci (vymyslela jsem nové slovo - vysvětlení: představte si obrovský neutuchající stres - tak to je ono ^^) před srovnávačkama. A taky mě nebaví neustále se šrotit, když vám potom stejně vaše učitelka po hodinové písemce, kam jste vypsali všechno, co jste věděli, řekne, že je ráda, že jsme to opakování vzali takhle svědomitě a že si tu písemku můžeme nechat - nebude za ní známka. Šmarjá! Zabít vážně málo!

Takovéhle podrazovky já přímo nesnáším. Kdybych to věděla, nepíšu tak zběsile a doma se připravuju na seminář ze ZSV, ve kterém jsme neočekávaně psali. Hňupi jedni! Že je to baví, takhle nás tyranizovat! Baví -.- Už se nemůžu dočkat těch jarních prázdnin, potřebuju je jako sůl, jako ryba vodu, jako Dr. House svého Wilsona! OMG už blázním... zase... Prostě poslání tohoto příspěvku je - pryč se školou!

Ta svině!

Tohle snad není možné! Člověk si celý natěšený sedne ke compu, že si pobrouzdá po netu - ale ten zas*aný comp prostě odmítá jet rychleji. Každé otevřené okno se sekne někde v polovině, písnička začne znít jako nějaké ďábelské poslání a zprávy z ajska a Skypeu vám tu blikají oranžově a vy s tím nemůžete nci dělat! A tak tedy sundáte ruku z myšky a modlíte se, aby se ten počítač vzpamatoval. A to sakra rychle. Protože takhle čučet na seklou obrazovku vážně nevydržíte moc dlouho.

Pak se comp vzpamatuje a vy si oddychnete. Jenže když najedete na blogspot a také photobucket, že si o tom napíšete nějaký nadávající příspěvek - photobucket je prej dočasně mimo provoz a blogspot vám taky nějak neodpovídá. To byste nejraději ta okna zavřeli, jenže ono to zase nejde! Tak opět čučíte na seklou obrazovku a po nějaké době to vzdáte a chcete počítač vypnout. Stisknete to velké tlačítko a čekáte, že se comp vypne. Ale ono ne... ono se vás to několikrát zeptá, jestli chcete ukončit program (či co to) a až tak po půlhodině se to vypne. Skvělé! Vážně skvělé!

Pozabíjet je všechny!

Kateřina Kleslová

Další z vtipálků profesorů. Tuhle ženskou jsem měla od prváku do třeťáku na chemii. Ona je přesně ten případ - co slovo, to perla. Její myšlenkové pochody mě rozesmívaly a vlastně i rozesmívají dál.

Kleslová: „Ticho!!! Vy tady ječíte jak v Zoologické Ostravě!“

Kleslová: „Máme pouze dvě varianty, ale vy asi znáte tu třetí.“

Kleslová: „No to vaše chování tady, to je už tak na hranici s blázincem, vážení… Ještě tak minutu a třičtvrtě v tom budete pokračovat a budeme psát písemku…“

Kleslová: „Tak co, vážení, bude tady klid nebo nebude?“
Student: „No to teda nebude…“
Kleslová: „Dobrá, když jinak nedáte, budeme si povídat…“

Kleslová: Marie, jste v pořadníku.

Studentka: Paní profesorko, mohla bych jít na WC?
Kleslová: No, teoreticky by to šlo, ale prakticky nee.

Kleslová (počítá žáky ve třídě): 12 + 2 je 14 – to už tak většinou bývá.

Kleslová: Takže napíšeme si poslech pomlčka dvojtečka …

Kleslová: Tušíme morbidní věci.

Kleslová: Marcelo, jste vyšinutá?

Kleslová: Sloučenina vodíku a někoho jiného…

Kleslová: Vážení, sranda veliká, ale čas stále běží…

Studentka: „Paní profesorko, Martin opisuje!“
Kleslová: „No, to je v nejhorším případě také jedna z možností…“

Kleslová: „Možná si pamatujete, no vy už asi ne, jak za první světové války… “

Kleslová: „Nemám tady náladu při páté hodině dělat pořádek, moralistické přednášky – to není moc populární.“

Kleslová: Po nalezení studentova taháku při písemce: „Napište si tam Téčko jako třeba… …cokoliv… …jako třeba tahááák.“

Kleslová: Venku to vypadá docela přijatelně, takže si sedněte

Student: Jak se vám líbily taneční?
Kleslová: Připadala jsem si jako ve škole, až na to, že jste měli společenské oblečení…
Student: Takže to je dobře, nebo špatně?
Kleslová: Áále Tomáši, já už snesu všecko.

Dokážu to!

Jasně... já to prostě dokážu! Zvládnu to! Převálcuju je! Jsem dobrá! Jsem víc než dobrá! Jsem prostě výborná!

Tak tohleto bych si měla neustále opakovat, abych si dokázala zvednout sebevědomí a ty srovnávačky napsat co nejlíp. Přes SCIO jsem si objednala několik setů testů a před pár minutami jsem si na ostro vyzkoušela první z nich.

A byla jsem docela překvapená, protože jsem jej na první pokus a bez jakékoliv přípravy udělala na 48,33333333336 percentil (asi je to percentil... bylo to na tom vyhodncoení nějak divně napsané). A to je vážně dobré! Vážně, vážně, vážně dobré... Možná bych to mohla dotáhnout na těch 70 - s pořádnou přípravou.

Jenže na tu pořádnou přípravu teď nemám čas, takže až půjdu toho 9.2. na NSZ do Ostravy, dopadnu docela dost blbě. Ále co... mám ještě další pokusy a to snad bude lepší! S těmi dnešními cca 50 bych měla jisté přijetí na Slezskou univerzitu, na fakultu sem do Karviné. Takže bych měla jistou alespoň jednu školu ^^

Nejsem zase tak úplně blbá... jen to chce fakt ten trénink. Jo... a hlavě to chce, abych si zopákla jednoduché vzorečky z matiky (obsah rovnostranného trojúhelníku apod.), protože to byla ta část testu, ve které jsem byla vážně nahraná. Já tu matiku nesnáším -.-

A taky to chce, abych si pořádně přečetla tu knížku do ZSV, protože počítám, že test ze ZSV dopdane mnohem hůř než test z OSP. Ajajajaj... já už stresuju teď! Co budu potom dělat toho 9.?

Studijní volno aneb Bloguje každý

I tak by se dal nazvat den pololetních prázdnin.Už od rána mi bylo jasné, že bych měla zase začít makat a vypracovávat maturitní okruhy. Všem je určitě jasné, jak strašně moc se mi do toho nechtělo. Ale nakonec jsem tu nechuť překonala...

... a nějaká ta témata přece jenom vypracovala.

Jsem na sebe pyšná!

Nevím, co dalšího stupidního bych sem snad měla dál psát... Jen to, že vždycky, když sednu ke compu, že začnu sepisovat něco do školy, posedne mě nutkavá chuť přihlásit se na svůj účet na blogspotu a něco duchaplného a příšerně nezajímavého napsat.

Zjisitla jsem, že jen v ČR bude na milion blogerů. Pravděpodobně ale mnohem více. Těch stránek na vytváření blogů je u nás X ( blog. cz / sblog.cz / blogspot.com / bloguje.cz / pise.cz / txt.cz / a některé internetové deníky mají taky možnost vytváření blogů). Náš národ se pomalu stává národem blogařů. Nejhorší na tom je, že já jsem taky blogger a baví mě to. Fakt mě to baví.

Těch blogů je na netu tolik, že to musí být extra náhoda, aby někdo narazil zrovna na ten můj a přečetl si ty mé hefty. Akorát... jediné co bych českýcm blogařům vytkla (a hlavně těm mladším) je vzhled blogů. To je vážně něco příšerného! Mám ráda blogy, které jsou něco jako váš internetový deníček. Kam si člověk zapisuje své myšlenky a po většinou nadává na nespravedlnost života, nebo se svými příspěvky projevuje jako úžasný psycholog (kdo takový není? vždyť i já tady takhle kecám). A vrcholně nemůžu vystát ty, kde to na mě ze všech stran začne blikat jako na pouti a z toho barevného sladění blogu byste se pozvraceli. A takových je spousta. Copak je nás s estetickým cítěním tak málo? Tak když tomu designu nerozumím, neseru se do toho. Třeba jako já. Vybrala jsem si z pestré škály stylů blogspotu a ničím blikavým to tu nehrotím. A jsem spokojená. Jasně... mohlo by to tu být zajímavější, ale to chce taky nutnou dávku času. Cpu si sem věci, které mě zajímají a baví.

A tak začínám uvažovat, že celý tenhle příspěvek je vlastně strašně divný. Kam jsem se to zase dostala...?