Proč o tom teď vůbec začínám?
Právě jsem dopřekládala jeden příspěvek Meg, který je celý věnován knihám. Napsala ho na popud jednoho článku v NY Timesech, kde se zabývali četbou současných studentů.
Všechno jsem si to přečetla (jak příspěvek, tak i onen článek a pak ještě jeden z NY Timesů) a musím říct, že mám na věc úplně stejný názor.
Donutilo mě to, zamyslet se nad tím, co za knihy jsem kdy četla. Těžko si pamatuju svou úplně první knihu… ale vždycky jsem měla ke knihám dobrý vztah. Měla jsem je ráda, mám je ráda a budu je mít ráda vždycky.
Ale tak jako všichni ostatní… i já si vybírám, co si přečtu. Mám hodně velký zlozvyk, co se týče knih. Pokaždé si nejdřív přečtu konec a až podle toho se rozhodnu, jestli knihu vůbec budu číst (kupovat) nebo ne. Jo, je to pěkná blbost. Přečíst si konec, aniž bych věděla, o čem je děj knihy… nebo co se stane v průběhu. Přijdu tak vlastně o celou pointu knihy a vůbec přijdu o to radostné očekávání, jak to vlastně skončí.
Ale víte co? Ono to tak vůbec, ale vůbec není… V málokteré knize se na konci dozvíte úplně celý konec a vůbec celý smysl příběhu. Nevím, proč to dělám. Prostě to dělám. Jiní zase knihy očuchávají a až teprve potom se rozhodnou, jestli si ji přečtou. Věřte mi, znám pár takových lidí a myslím si, že je to mnohem nenormálnější než to, co provádím já.
Ve školách existuje něco, co všichni studenti nesnáší. Povinná četba. Opravdu neznám člověka, který by dobrovolně četl všechny knihy, které jsme měli na seznamu doporučené četby. Jo, znám pár vyšinutých lidí, kteří se tomuto stavu docela přibližovali, ale nikdo nebyl takový sebevrah, aby četl VŠECHNO! Pokud někdo takový opravdu byl, nechci to vědět. Vážně!
Ale zpět k věci… plno knížek z povinné četby jsem četla s odporem a mnohdy ani nedočetla. Všichni jsou celí pryč z Čapka a jeho knih - já ho nesnáším. Jako jo… byl to na svou dobu úžasný člověk. Udělala toho za život hodně, napsal hodně dobrých knih. Ale mě ty jeho knihy neuchvátily. Vůbec. Četla jsem Anglické listy někdy v době po tom, co jsem se sama vrátila ze zájezdu do Anglie… a jo, místy se mi to líbilo… jenže převládaly chvíle, kdy jsem se neskutečně nudila. Ještě že se jednalo o tenkou knížku.
Když to ale vezmu kolem a kolem - přečetla jsem polovinu knih ze seznamu povinné četby. A to jsem na tom oproti svým spolužákům byla hodně dobře. Málokdo z nich vůbec knihy četl - jakékoliv. Čímž je nechci podceňovat, či se nad ně nějak povyšovat… Ale každý máme něco (pravda, já toho mám až moc… opravdu moc) oblíbeného. A u nich se mi nezdálo, že by se jednalo o knihy.
Jak jsem vyrozuměla, tak v Americe mají jistý způsob “bodování” knih. A čtením “dobře obodovaných” knih si nějak zvyšujete skóré ve škole, nebo co to… Podle mě totální hovadina. Jak můžete bodovat knihy? Chápu, máme tu recenze… jo, jasně… Jenže tady se jedná jen o subjektivní vyjádření jedné osoby. Vždycky nad recenzemi kroutím hlavou. Každý má jiný vkus a řídit se recenzemi je, jako by člověk nebyl sám sebou… jako by přijímal názory někoho jiného a pak je bral jako své. Jo, taky si přečtu recenzi, ale abych věděla, o čem to spíš je… ne o tom, jak se to recenzentovi zdá plytké a kýčovité a blablabla. Tak si to přečtu a udělám si snad názor sama, no ne? Jenže pak by recenzenti neměli co žrát…
Vždyť v tom článku psali, že poslední díl Harryho Pottera má nějaký cca 34 bodů, zatímco Hamlet má nějakých 7. Co to je? Upřímně, pro mě byl poslední díl HP zklamáním a po přečtení Hamleta jsem jen tak ležela v posteli a uvažovala o kdečem. Neptejte se, proč… netuším. Prostě to tak bylo. Neříkám, že je Hamlet lepší než Harry Potter, to je věc vkusu. Ale prostě - BODOVÁNÍ KNIH? Zdá se mi to ujeté.
I teď si pamatuju, jak jsem byla úplně mimo z knihy Na západní frontě klid od Remarquea. Cestu zpátky jsem už ani nečetla, protože jsem z toho měla strach. Já se ráda bojím, proč ne… vždyť jsem četla i poměrně děsivou Carrie od Stephena Kinga. Ale knihy, které líčí surovou válku… ne, to není můj šálek čaje. Avšak má sestra s mým otcem od Remarquea přečetli snad všechno. Brrr… *otřepe se*
Stejně tak mě neokouzlil příběh Juliana Sorela v knize Červený a černý od Stendhala… a to mou kamarádku doslova nadchl natolik, že si knihu půjčila už několikrát a řekla bych, že zná příběh nazpaměť. To mně se víc líbil Evžen Oněgin od Puškina ve filmové podobě.
A to jsem nakousla další věc. Knížky versus filmy. Do je lepší? Jak kdy a jak u čeho. Filmová podoba Pána prstěnů mě bavila mnohem víc, než ta knižní, v níž se snad pět řádků jen oslovují (”Aragorne, syne Arathonův…!” či jak). Kdežto filmový Eragon byl totálně mimo - až na malinkou Saphiru, ta byla k zulíbání.
Těžko říct, jak budu “nutit” své děti číst. Přece jen mám na děti ještě čas… relativně. Ale řekla bych, že je nechám, ať si čtou, co je bude bavit. Najdou si tak oblíbeného autora. Stejně tak, jako já si našla Meg Cabot a teď na ni nedám dopustit.
Prostě ta věc s povinnou četbou a bodováním knih se mi vůbec nelíbí… A řekla jsem si, že si sem asi udělám “seznam knih, které jsem četla” - spolu s mými postřehy a tak vůbec, abych měla přehled o tom, kolik jsem toho kdy přečetla.
PS.: Obrázky doplním později… ať to není tak suché…
