Čéče, jste udělali joke! Vás asi zabiju!

NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ.

Fuj tohleto! Co jiného se na to dá říct?

Vejdu do školy (Střední zdravotnická v Ostravě - Vítkovicích), proderu se houfem studentů, mávnu na známé távře a začnu se hledat na seznamu, kde že to jako mám konat zkoušku. Najdu se a zajásám, když zjistím, že ve stejné místnosti je i Kivi. To by tedy bylo. Najdeme třídu a vhrneme se dovnitř. Mám číslo lavice 8 - fajn - identifikuju se, rozdám pár autogramů a jdu vyplnit dotazník. Kolik přihlášek si hodláte podávat? Na které školy? Která je podle vás nejlehčí... nejtěžší... bla bla bla... Dosažené vzdělání rodičů? Odevzdám dotazník, dostanu záznamový arch. Poučení o zkoušce, úsměv do objektivu fotoaparátu administrátora, rozdání testů (dostala jsem variantu B - a řekla bych, že byla těžší, než varianta A.) a jede se!

První otázka... ajajaj... druhá otázka.... ojojoj.... třetí otázka... uch ich och.... přeskakuju na otázku desátou... dvacátou... kapička potu stéká po čele. Přichází nepříjemný pocit a věta - Jsem v perdéli! Uběhne prvních 35 minut, něco v záznamovém archu zaškrtáno je - jde se na oddíl druhý. Modrá akotovka sem, bronzová medaile tam... mysli! Mysli! Uběhne dalších 35 minut - přichází třetí oddíl. Ouha! První otázka... dvacátá otázka... třicátá otázka... koukám na pár židlí před sebou. Konec testu, odložte pisadla!

Podivně nepříjemný pocit - zvorala jsem to...!?

Sejdu se ze zbytkem. Prezentuju své prvotní pocity a docházím ke zjištění, že i ostatní to viděli podobně (ne-li stejně) . Posilním se jídlem a jsem připravena na test ze ZSV. Povedu si snad líp? Nacházím učebnu (opět jsem v ní s Kivi), usedám do podivné židle, která se nakonec ukáže jako úžasný zabíječ času (vozím se sem a tam). Opět se identifikuju, rozdám pár autogramů, zašklebím se do objektivu, rozdají se testy a začnu se testit.

První otázka... obočí vyletí nahoru... druhá otázka... obočí sletí dolů... otočím na otázku poslední. Ha! Dějepis! Zaškrtávám svou dopověď do záznamového archu... a další...a další. Uběhne 30 minut testu a já jsem hotova. Co nevím, nezaškrtávám - body se ubírají. Půl hodiny se vozím na židli sem a tam a koukám na podivně znetvořenou maketu kostry (hlavu má na půl, chybí ji kus nohy, žebra má nějak divně...). Konec testu, odložte pisadla!

Oddychnu si! Konečně! Konečně to mám za sebou! A upaluju pryč ze Zdravky. Informuju rodiče o mém zvorání testu a hned mám lepší pocit. Po cestě z Ostravy s holakam rozebíráme testy. Zjišťuju, že mám alespoň něco dobře. Uff!

Další testy? V březnu... Jdu na ně? Jasně - jdu do toho! Doufám jen, že tentokráte mnohem lépe připravena!

Jeď, Vašku, jeď!

I takhle bych mohla nazvat celý den, kdy jsem skoro od desíti ráno sledovala volbu prezidenta ČR. Jen mě mrzelo, že jsem nestihla samotný projev Václava Klasue. Ale jeho protikanditáta jsem viděla. A pak i "úžasné projevy" ostatních. To by se mohlo promítat v kinech jako domácí komedie ^^

Co ti poslanci spolu se senátory jsou schopní předvést. Ovšem nejvtipnější na tom všem bylo to nekonečné hlasování o tom, jak vůbec budou o budoucím prezidentovi hlasovat :D Vašek si tam chudák hrál s průpiskou a Švejnar tam všechny propalovala pohledem, jakoby mu to snad mělo přinést další hlasy.

Je snad poznat, že jsem pro Klause. Vím, že není ideální - některé jeho názory jsou opravdu... podivné. Ale Švejnar? Děkuju, ne! Česká republika v první řadě potřebuje někoho, kdo v ČR žije! A ne, že si vesele x let pobývá v Americe. Už to mi na Švejnarovi vadí. Nehledě na to, že se nehledá nejlepší kandidát na prezidenta, ale někdo proti Klausovi - jenom ať to není Klaus! To se Paroubek vážně moc nevytáhl. Klaus si pořád stojí za svými názory (alespoň většinou), kdežto Švejnar slibuje všechno a říká, jaký bude úžasný partner. Chicht a žblept!

S Klausem jsem zajedno v tom, že jsme do Evropské unie lézt vážně neměli. Co nám EU dala? Vždyť ti naši pitomci ani pořádně z fondu EU neumí čerpat. A určitě nejsme rovnocenným pratnerem ostatním členský mčlenům. Jasně, EU má výhody (jako volný pohyb mezi státy EU a tak vůbec)... ale připadá mi, že má mnohem více nyvýhod. Splňte naše podmínky, jinak máte smůlu. Ale pryč od EU...

Jak tak vidím ten náš parlament, myslím, že by měli zrušit nepřímou volbu a konečně zavést volbu přímou. Ostatně by si o svém prezidentovi měl rozhodnout lid. A ne zákulisní čachry politických stran. Prezident reprezentuje stát a jeho národ. Ne parlament! Prezident lidu!

Pryč se školou

Fuj... fuj... a zase fuj. Do pondělka nechci školu ni vidět. Chci mít dostatečný prostor pro obrovskou stresaci (vymyslela jsem nové slovo - vysvětlení: představte si obrovský neutuchající stres - tak to je ono ^^) před srovnávačkama. A taky mě nebaví neustále se šrotit, když vám potom stejně vaše učitelka po hodinové písemce, kam jste vypsali všechno, co jste věděli, řekne, že je ráda, že jsme to opakování vzali takhle svědomitě a že si tu písemku můžeme nechat - nebude za ní známka. Šmarjá! Zabít vážně málo!

Takovéhle podrazovky já přímo nesnáším. Kdybych to věděla, nepíšu tak zběsile a doma se připravuju na seminář ze ZSV, ve kterém jsme neočekávaně psali. Hňupi jedni! Že je to baví, takhle nás tyranizovat! Baví -.- Už se nemůžu dočkat těch jarních prázdnin, potřebuju je jako sůl, jako ryba vodu, jako Dr. House svého Wilsona! OMG už blázním... zase... Prostě poslání tohoto příspěvku je - pryč se školou!

Ta svině!

Tohle snad není možné! Člověk si celý natěšený sedne ke compu, že si pobrouzdá po netu - ale ten zas*aný comp prostě odmítá jet rychleji. Každé otevřené okno se sekne někde v polovině, písnička začne znít jako nějaké ďábelské poslání a zprávy z ajska a Skypeu vám tu blikají oranžově a vy s tím nemůžete nci dělat! A tak tedy sundáte ruku z myšky a modlíte se, aby se ten počítač vzpamatoval. A to sakra rychle. Protože takhle čučet na seklou obrazovku vážně nevydržíte moc dlouho.

Pak se comp vzpamatuje a vy si oddychnete. Jenže když najedete na blogspot a také photobucket, že si o tom napíšete nějaký nadávající příspěvek - photobucket je prej dočasně mimo provoz a blogspot vám taky nějak neodpovídá. To byste nejraději ta okna zavřeli, jenže ono to zase nejde! Tak opět čučíte na seklou obrazovku a po nějaké době to vzdáte a chcete počítač vypnout. Stisknete to velké tlačítko a čekáte, že se comp vypne. Ale ono ne... ono se vás to několikrát zeptá, jestli chcete ukončit program (či co to) a až tak po půlhodině se to vypne. Skvělé! Vážně skvělé!

Pozabíjet je všechny!

Kateřina Kleslová

Další z vtipálků profesorů. Tuhle ženskou jsem měla od prváku do třeťáku na chemii. Ona je přesně ten případ - co slovo, to perla. Její myšlenkové pochody mě rozesmívaly a vlastně i rozesmívají dál.

Kleslová: „Ticho!!! Vy tady ječíte jak v Zoologické Ostravě!“

Kleslová: „Máme pouze dvě varianty, ale vy asi znáte tu třetí.“

Kleslová: „No to vaše chování tady, to je už tak na hranici s blázincem, vážení… Ještě tak minutu a třičtvrtě v tom budete pokračovat a budeme psát písemku…“

Kleslová: „Tak co, vážení, bude tady klid nebo nebude?“
Student: „No to teda nebude…“
Kleslová: „Dobrá, když jinak nedáte, budeme si povídat…“

Kleslová: Marie, jste v pořadníku.

Studentka: Paní profesorko, mohla bych jít na WC?
Kleslová: No, teoreticky by to šlo, ale prakticky nee.

Kleslová (počítá žáky ve třídě): 12 + 2 je 14 – to už tak většinou bývá.

Kleslová: Takže napíšeme si poslech pomlčka dvojtečka …

Kleslová: Tušíme morbidní věci.

Kleslová: Marcelo, jste vyšinutá?

Kleslová: Sloučenina vodíku a někoho jiného…

Kleslová: Vážení, sranda veliká, ale čas stále běží…

Studentka: „Paní profesorko, Martin opisuje!“
Kleslová: „No, to je v nejhorším případě také jedna z možností…“

Kleslová: „Možná si pamatujete, no vy už asi ne, jak za první světové války… “

Kleslová: „Nemám tady náladu při páté hodině dělat pořádek, moralistické přednášky – to není moc populární.“

Kleslová: Po nalezení studentova taháku při písemce: „Napište si tam Téčko jako třeba… …cokoliv… …jako třeba tahááák.“

Kleslová: Venku to vypadá docela přijatelně, takže si sedněte

Student: Jak se vám líbily taneční?
Kleslová: Připadala jsem si jako ve škole, až na to, že jste měli společenské oblečení…
Student: Takže to je dobře, nebo špatně?
Kleslová: Áále Tomáši, já už snesu všecko.

Dokážu to!

Jasně... já to prostě dokážu! Zvládnu to! Převálcuju je! Jsem dobrá! Jsem víc než dobrá! Jsem prostě výborná!

Tak tohleto bych si měla neustále opakovat, abych si dokázala zvednout sebevědomí a ty srovnávačky napsat co nejlíp. Přes SCIO jsem si objednala několik setů testů a před pár minutami jsem si na ostro vyzkoušela první z nich.

A byla jsem docela překvapená, protože jsem jej na první pokus a bez jakékoliv přípravy udělala na 48,33333333336 percentil (asi je to percentil... bylo to na tom vyhodncoení nějak divně napsané). A to je vážně dobré! Vážně, vážně, vážně dobré... Možná bych to mohla dotáhnout na těch 70 - s pořádnou přípravou.

Jenže na tu pořádnou přípravu teď nemám čas, takže až půjdu toho 9.2. na NSZ do Ostravy, dopadnu docela dost blbě. Ále co... mám ještě další pokusy a to snad bude lepší! S těmi dnešními cca 50 bych měla jisté přijetí na Slezskou univerzitu, na fakultu sem do Karviné. Takže bych měla jistou alespoň jednu školu ^^

Nejsem zase tak úplně blbá... jen to chce fakt ten trénink. Jo... a hlavě to chce, abych si zopákla jednoduché vzorečky z matiky (obsah rovnostranného trojúhelníku apod.), protože to byla ta část testu, ve které jsem byla vážně nahraná. Já tu matiku nesnáším -.-

A taky to chce, abych si pořádně přečetla tu knížku do ZSV, protože počítám, že test ze ZSV dopdane mnohem hůř než test z OSP. Ajajajaj... já už stresuju teď! Co budu potom dělat toho 9.?

Studijní volno aneb Bloguje každý

I tak by se dal nazvat den pololetních prázdnin.Už od rána mi bylo jasné, že bych měla zase začít makat a vypracovávat maturitní okruhy. Všem je určitě jasné, jak strašně moc se mi do toho nechtělo. Ale nakonec jsem tu nechuť překonala...

... a nějaká ta témata přece jenom vypracovala.

Jsem na sebe pyšná!

Nevím, co dalšího stupidního bych sem snad měla dál psát... Jen to, že vždycky, když sednu ke compu, že začnu sepisovat něco do školy, posedne mě nutkavá chuť přihlásit se na svůj účet na blogspotu a něco duchaplného a příšerně nezajímavého napsat.

Zjisitla jsem, že jen v ČR bude na milion blogerů. Pravděpodobně ale mnohem více. Těch stránek na vytváření blogů je u nás X ( blog. cz / sblog.cz / blogspot.com / bloguje.cz / pise.cz / txt.cz / a některé internetové deníky mají taky možnost vytváření blogů). Náš národ se pomalu stává národem blogařů. Nejhorší na tom je, že já jsem taky blogger a baví mě to. Fakt mě to baví.

Těch blogů je na netu tolik, že to musí být extra náhoda, aby někdo narazil zrovna na ten můj a přečetl si ty mé hefty. Akorát... jediné co bych českýcm blogařům vytkla (a hlavně těm mladším) je vzhled blogů. To je vážně něco příšerného! Mám ráda blogy, které jsou něco jako váš internetový deníček. Kam si člověk zapisuje své myšlenky a po většinou nadává na nespravedlnost života, nebo se svými příspěvky projevuje jako úžasný psycholog (kdo takový není? vždyť i já tady takhle kecám). A vrcholně nemůžu vystát ty, kde to na mě ze všech stran začne blikat jako na pouti a z toho barevného sladění blogu byste se pozvraceli. A takových je spousta. Copak je nás s estetickým cítěním tak málo? Tak když tomu designu nerozumím, neseru se do toho. Třeba jako já. Vybrala jsem si z pestré škály stylů blogspotu a ničím blikavým to tu nehrotím. A jsem spokojená. Jasně... mohlo by to tu být zajímavější, ale to chce taky nutnou dávku času. Cpu si sem věci, které mě zajímají a baví.

A tak začínám uvažovat, že celý tenhle příspěvek je vlastně strašně divný. Kam jsem se to zase dostala...?